Sen těžký, divný padl na mé oči.
Šel za noci jsem dlouhým, pustým lesem,
po pravé straně čněly strmé skály,
po levé divý teskně šuměl ručej;
já v středu jich, na nebi ani hvězdy,
a tma jak na větvích strach byl v mé duši.
A jak jsem kráčel, úzkost ve své duši,
ku skále vzhůru zabloudily oči
svit hledajíce vzdálené kdes hvězdy,
jež svitla by mi touto cestou lesem;
tam, padlá sosna most kde byla v ručej,
stín bílý zřel jsem na okřídlí skály.
Jak dole šel jsem, on šel výší skály,
já jeho blízkost cítil sladce v duši,
kde strachu mého konejšil se ručej,
a já zřel k němu – a zřel Tvoje oči!
Pak spolu kráčeli jsme dlouhým lesem,
tma do kola a nikde záblesk hvězdy.
A já jsem zvolal: „Oči! Moje hvězdy!
Proč s také výše nedostupné skály
mi pláte v duši mojich žalů lesem?
Zda víte, co se děje v mojí duši?
Zda zblížíme se, byste v moje oči
zaplály duhou v kalných slzí ručej!“
Však darmo lkal jsem. Dál burácel ručej,
dál cesta šla a spasné moje hvězdy
šly stále vedle mne, jen z dálky v oči
mi slaly zář svou. Tak plá měsíc v skály,
však neprobudí mrtvou jejich duši,
ni ohlas neprobudí zmlklým lesem.
Já zřel náš osud. Půjdem vždy tak lesem,
vždy mezi námi život, bouřný ručej,
jen duší budeme si mluvit k duši
a doufat v lepší, příznivější hvězdy
a hlavou marně tlouci o zdi skály,
až v slzách touhy oslepnou nám oči.
Nechť s bolem v duši, nejdu sám přec lesem,
ať bouří ručej, ať se kupí skály,
jdou se mnou hvězdy, nebeské Tvé oči!