Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici.
Sen těžký, divný padl na mé oči.
Šel za noci jsem dlouhým, pustým lesem,
po pravé straně čněly strmé skály,
po levé divý teskně šuměl ručej;
já v středu jich, na nebi ani hvězdy,
a tma jak na větvích strach byl v mé duši.
A jak jsem kráčel, úzkost ve své duši,
ku skále vzhůru zabloudily oči
svit hledajíce vzdálené kdes hvězdy,
jež svitla by mi touto cestou lesem;
tam, padlá sosna most kde byla v ručej,
stín bílý zřel jsem na okřídlí skály.
Jak dole šel jsem, on šel výší skály,
já jeho blízkost cítil sladce v duši,
kde strachu mého konejšil se ručej,
a já zřel k němu – a zřel Tvoje oči!
Pak spolu kráčeli jsme dlouhým lesem,
tma do kola a nikde záblesk hvězdy.
147
A já jsem zvolal: „Oči! Moje hvězdy!
Proč s také výše nedostupné skály
mi pláte v duši mojich žalů lesem?
Zda víte, co se děje v mojí duši?
Zda zblížíme se, byste v moje oči
zaplály duhou v kalných slzí ručej!“
Však darmo lkal jsem. Dál burácel ručej,
dál cesta šla a spasné moje hvězdy
šly stále vedle mne, jen z dálky v oči
mi slaly zář svou. Tak plá měsíc v skály,
však neprobudí mrtvou jejich duši,
ni ohlas neprobudí zmlklým lesem.
Já zřel náš osud. Půjdem vždy tak lesem,
vždy mezi námi život, bouřný ručej,
jen duší budeme si mluvit k duši
a doufat v lepší, příznivější hvězdy
a hlavou marně tlouci o zdi skály,
až v slzách touhy oslepnou nám oči.
Nechť s bolem v duši, nejdu sám přec lesem,
ať bouří ručej, ať se kupí skály,
jdou se mnou hvězdy, nebeské Tvé oči!
148