Caesar Borgia.
On poznal každou rozkoš lásky,
on poznal každý viny hlod
a cítil osten první vrásky,
jak zvolna v tvář se jemu vbod’.
I podíval se do zrcadla –
Ó krásný muž byl posavad!
Ač duše dávno schřadla, svadla
a v srdci sníh a led a chlad.
Dnes divno, večer bez programu.
Jak moh’ tak hloupě počítat,
neuzří žádnou s maskou dámu
u dveří ložnice své stát.
I páže, hoch ten kučeravý,
si dovolenou pro dnes vzal,
a městem bloudit do únavy
bez cíle, nač – a co pak dál?
183
Ó dlouhá chvíle! Vousem rusým
své bílé prsty zvolna táh’:
Co jiných život? Já žít musím –
a ku fiole s jedem sáh’.
Dnes divně naladěn je k všemu,
i dobrým z nudy byl by hned;
psu, jenž se v lásce tulil k němu,
pod kůži začal stříkat jed.
184