VIDĚNÍ V CHRÁMU SV. VÍTA
U svatého Víta,
kameny kde skrytá
českých králů těla
dávno zpráchnivěla,
denně o půlnoci
tajuplnou mocí
víka s hrobů sletí
v divných stínů změti.
Ti jdou s hlavou holou
a ti s aureolou,
jiní v kápi mnichů
vzdychajících v tichu,
v krunýřích a plátech,
z hermelínu v šatech
a po boku s meči
před oltářem klečí.
Vojsko stínů bledé
svatý Václav vede,
v ruce, jež se třese,
korunu on nese,
k oltáři ji vznáší
v tryznu sudby naší,
toužebně ji vzpíná
k trůnu Hospodina.
České země světci
za ním jako svědci
modliteb a vzlyků
těchto stinných šiků,
které k nebi krouží,
mši co Václav slouží
o půlnoční chvíli
za český lid milý.
Prokop, Vojtěch, Jiří
čelo nad rytíři
povznášejí v slávě,
Karel v zlatohlavě,
zářný mezi mnichy
Husův stín ční tichý,
nade všemu v zbroji
slepý Vůdce stojí.
Tak se modlí denně,
v času stálé změně,
oko rosí vlahou
za českou zem drahou,
oni pamětliví,
nač nemyslí živí
ve dne parném shonu,
s citem milionů
Konajíkonají zde v stínu,
lkají k Hospodinu,
lkáti nepřestanou,
pokud nezaplanou
jako okna v jase
ve prvotní kráse
síla s vzdoru bleskem
v každém srdci českém!
[104]