MOTIVY POHÁDKOVÉ
ZLATÝ KVĚT KAPRADÍ
„Jen v noci svatého Jana
prý kvete kapradí,
kdo v lásce mnoho trpěl,
vše prý mu nahradí.
A já jsem trpěl mnoho
pro bílé tělo tvé,
až divá bolest z toho
mi bídné tělo rve.
A já jsem trpěl mnoho
pro sladkou duši tvou,
až ztrácím rozum z toho
i smysly najednou!
Já půjdu za kapradím,
až půlnoc odbije,
svou cestu neprozradím,
ať mne to zabije!
Je utrhnu a zlata
mi spoustu dá ten květ,
že z bídy svojí bláta
se vzpnu nad celý svět!
A potom se čtyřspřežím
pro dívku zajedu,
když ne – ať mrtev ležím
krkavcům k obědu!“
Tak děl a vyšel v noci
do pustých, strmých skal,
kde kouzedlnou mocí
květ zlatý vyrůstal.
Po skaliskách se šplhal,
zřel sbor křepčících děv,
až úzký chodník zvlhal,
to byla jeho krev.
Tu větve jen se chytil,
květ zlatý před ním stál,
on vzpjal se – a se zřítil
v bezedno pustých skal.
ZAKLETÝ ZÁMEK
Pastucha dole v údolí
skráň snivou vzhůru zved’.
Roh teskně v skalách hlaholí,
nad hlavou mračen let.
I zahledí se ve mračna,
je oslněn zří plát,
skrz vlákna jejich průzračná
zří velký, starý hrad.
Sed’ v skály, hledí ku lesům...
Což býval tady kdys?
Aj, jak se týčí k nebesům
mohutných věží rys!
Však bez hlásníka každá věž,
bez stráží pust je val,
most zvedací je prázdný též,
bez vody bystřeň skal.
Bez tabul okna, na římse
si neusedne pták,
a nežli blíže povším’ se,
vše splývá do oblak...
Pastucha dole v údolí
mne vyjevený zrak...
Roh teskně v skalách hlaholí.
Byl přelud to – či mrak?
VODNÍK
„Příšero zelená, příšero siná,
proč pak’s mi unesla milého syna?
Co s ním chceš v hloubi, jaká v tom vina,
příšero zelená, příšero siná?
Šel se jen vykoupat, ubohé dítě,
proč jsi jej poťouchle zdrhl v své sítě?
A byl tak hodný a byl tak milý
a já ho ráda mám z duše své síly.
Příšero zelená, příšero siná,
k tobě jdu, prosím tě, navrať mi syna!“
Z hluboka zní to, checht a smích,
bubliny perlí se v prsténcích.
A chraptivý chrčí z dola hlas,
jakoby smál se pekelný ďas:
„NechápešNechápeš, duše, bloudící v zmatku,
vzal jsem ti syna, neb chtěl jsem matku.
A tak spoř kletbami a tak spoř láním,
věděl jsem jistě, že přijdeš za ním!
Znám lásku matky pro svého syna,
tož přijde ti vhod i ta příšera siná!“
A sotva dořek’ – vzmach a skok,
za matkou zvířil se jezerní tok.
[101]
HADÍ STUDÁNKA
„Otevřtež, milá sousedko!“
Kdos z venčí v okno klepe.
„Co slyším, vaše nemluvně
že zrodilo se slepé?
Ó vím já dobrý prostředek!
Kde studánka je hadí,
pro bezpečný si dojdem’ lék
tam do skal, do kapradí!
Jen hadů nesmíte se bát,
těch je tam do sytosti,
a lekat nesmíte se, stát,
když uvidíte kosti;
jen chutě mezi balvany
najděte cestu berlí,
tamtam, kde jsou v jícen rozklány,
tam studánka se perlí.
Jak černý křišťál voda je,
však průhledná a čistá,
ni vážka nad ní nehraje,
ať neuvidím Krista!
Však sílu tu má zázračnouzázračnou,
slepým jí potřít zraky,
zří slunce hned, směs oblačnou
i matičku svou taky!
Ta voda proto čistá jest,
že v skryté ve kapradí
se shlíží pouze záře hvězd
a koupá plémě hadí;
tam čistí sobě zrak i sluch,
by zřeli, léč kde vstává,
by slyšeli, v půlnoční vzduch
jak roste tiše tráva!“
Nešťastná matka vstala v ráz
a slepé dítě vzala,
a tmavou nocí přes klest, sráz
se s družkou ubírala.
Kol nebetyčných skalin svor
se jedna k druhé řadí,
u pat jich dřímá hadí sbor,
dál studánka sní hadí.
Jich projít středem! Hadům sen
spjal víčka v této chvíli;
plál měsíc jako plný den,
již v tůň se matka chýlí:
„Ó vodo, dobrou vodou buď,
zrak navrať mému děcku,
dám za to život, Bůh to suď,
i lásku matky všecku!“
Již víčka děcku potírá
vodou studánky hadí,
hle, dítě oči otvírá
a ústka v úsměv ladí.
V tom děsný sykot uslyší
za sebou bědná máti,
zří hadů změť – kéž pospíší –
však darmo! – blíž se hnáti!
Jak drahokamy zaplane
zlá zeleň jejich očí,
zří jazyky jich dvojklanné,
jak za lupem se točí;
v tůň dítě spustí zděšena,
skok! – sama za ním spěje,
a hadí syk... slyš, ozvěna
jak příšerně se směje!
ZKAMENĚLÉ STÁDO
V pravěku dobáchdobách, země střed
kdy pevný nebyl zcela,
v ráz tryskla láva z hlubin v let,
vše pohřbila a naposled
i se vším zkameněla.
Kdo zdivený pak po letech
zří ve balvanů lada,
jež rozmetány ze stran všech,
zří stádo v nich, jak lehlo v mechmech,
i na pastuchu hádá!
Tak divý zachvátil je proud.
Na útěk – pomyšlení,
a než se mohli o krok hnout,
byl zalit lávou každý oud
a změněn na kamení.
Co mnohý dal by za to hned,
by s myšlenkami všemi
a s vášněmi nadzemských met,met
jak pastucha moh’ zkamenět
a stát zde v poušti němý!
ZAČAROVANÝ LES
Pavouky nech jich sítě tkát,
radš’ pohádku pojď poslouchat!
Kdys byla jedna princezna
tak přemilá, tak líbezná!
Byl ženichů hned plný hrad,
leč otec, ten ji nechtěl vdát.
Tu v uchazečů přišel rej
princ z daleka – byl čaroděj.
A když byl otcem zamítnut,
zved’ kouzelnický výše prut.
A s kletbou děsnou přejel most
a zaklel hrad i kolem hvozd.
Sto pavouků se zakmitlo
a všady kol se zachytlo.
Od větve k větvi dál a dál,
a každý pilně tkal a tkal.
Od stromu, k valům, ku hrázi,
ty nitě byly provazy.
Vše opjaly, vše sevřely,
král s dcerou hlady vymřeli.
Jen prales bujel, prales květ’
a pavoučí v něm hýřil svět.
Hrad zarost křovím, lebedou...
Co pavouci jen dovedou!
HRAD LOUPEŽNÝCH RYTÍŘŮ
Veselí jeli z výletuvýletu,
nad nimi starý hrad
ve mračen rychlém přeletu
se řítiti zdál v pád.
„To hnízdo loupežníků kdys,“
děl kdosi k dámě své,
co ona tváře luzný rys
ku zříceninám pne.
On schýlil se, jí polibek
na jeden ukrad’ ráz...
Ó mladých rtíků božský vděk!
A chudák – on se třás’...
Však ona jen se zapýří
a s úsměvem jen dí:
„Jsou posud tací rytíři?“
– „Já jsem z nich poslední!“
[102]
LEKNÍNY
Hleď, lekníny se vodou houpají,
leč kdo se na veliký pátek zrodil,
zří, nahé víly se tu koupají
a každý ve bludu že světem chodil,
kdo myslil v luny paprscích
zřít květný sníh,
že lekníny se vodou houpají.
Leč kdo zřel, že se víly koupají,
ten dolů za nimi jít musí,
vždy dále jeho tužby stoupají
a celičký svět se mu hnusí;
za nimi v luny paprscích
v ten květný sníh,
v smrt zlíbají ho, jak se houpají.
ÚDOLÍ SMRTI
Šel krajem poutník jedenkrát
a všady zřel jen kostru, hnát.
Tu na stráni, tam na poli,
děl: „To je smrti údolí!“
Byl tenkrát ještě příliš mlád.
A minul dlouhých roků chvat,
zas viděl poutník hnát a hnát,
se neodvrátil v nevoli,
„Svět celý smrti údolí!“
děl – „již to věřím rád“.
CHALOUPKA ČARODĚJNICE
Zrovna jako v pohádce,
kterou bába vyprávěla,
nízká, zcuchaná a ztmělá
v zasmušilém lese spí.
Jakby v stíny zapadlá,
z předu má dvě nohy kůří,
v zadu, kde se prales chmuří,
splývá v jedno se zemí.
Střecha z došků děravá,
stěny plísní opryskané,
vlhkost z nich jak slzy kane,
dvéře z kůry, plné rýh.
Jakby zvedací byl most,
starý žebřík vylámaný
k záhrobci ční z jedné strany
v středu kostí zbělelých.
V plotu jednom na kůlu,
stíny v očích, lebka civí,
vzadu přístěnek se křiví,
kocour sedí na střeše.
Balvany, jež do kola
rozházeny se tu válí,
bizární tvář mají z dáli
měnící se v každý mžik.
Z komínu se valí kouř,
sedá šedý na výmoly,
co tam babka kuchtí, smolí,
nevyzradí hnusný puch.
Jistě hadí jazyky,
myší ouška, spáry supí,
zeměžluč a sviňské chlupy
sváří v nápoj kouzelný.
Ať má srdce obměkčit
tvrdé ze vsi krasavice,
přimíchán do kravské píce,
ať má mléko změnit v krev.
Chodec, který kolem jde,
zápach cítí z dálky ostrý,
suché klestí jako kostry
tlít zří mezi balvany.
O sto kroků zajde dál,
zadrží dech, ustupuje,
pobožně se pokřižuje,
rychlej chvátá po špičkách.
Kocour mňouká na střeše,
v rokli hladový drak kňučí,
baba vaří, vítr fučí,
mračna shání k chatě níž.
Ta zniká v nich pomalu,
okénka jen ve chumáči
jisker žhnou, dvě oči dračí
bludným chodcům výstrahou....výstrahou...
HADÍ SLUJ
Strž viděl v osmém kruhu pekla
pochmurný Dante, z děr všech skal
se snula hadů smečka vzteklá.
Krok hada zbudil, jenž tu spal.
Ti v kotouče se hrůzné pletli,
zněl pustou strží jejich syk,
v tom ztráceli se a v tom létli
a lačnější vždy v každý mžik.
Kdo života jsi kalen poutí,
čta rozuměj, v své srdce hleď,
co tam se slizkých hadů kroutí,
znáš příšernou těch plazů změť!
Kde vzali se tam, ret se třese,
jen cítíš, hni se tam či sem,
z nás každý svou strž hadí nese
ach, v srdci svém, ach, v srdci svém!
BÍLÁ PANÍ
O starém hradu nad mořem
zní staré povídání,
když umříti měl někdo v něm,
vždy přišla bílá paní.
Po náspech plížila se v stín
a chodbami se mihla,
vždy zrodila se dcerka, syn,
jak o ní zvěst sluch stihla.
Ve skutečnosti stručná věc
a bez čárů se děla,
kýs cestující umělec,
ten rozluštil taj zcela.
Na bílou paní čekal tich,
než spadla mlha z rána
a viděl – z komnat rytířských
jít – dcerku kastelána.
[103]
VCHOD K POKLADU
„Zmoci jenom první hrůzy,
přemoci jen první strach,
skal se nelekati v chůzi,
jež se týčí po stranách.
Nechť se vrší, nechť se šklebí,
mění v steré postavy,
nechť se týčí proti nebi
v úzký průsmyk mlhavý;
Nechťnechť z jich skalin k noze sveze
v syku had se nejeden,
přímo jdi, co letí, leze,
mozku tvého stín buď jen!
Tam kde brána v skále zeje,
pevně projdi, schody dál,
tam se velký poklad kreje,
hleď, bys hodně nahrabal.
A pak prchej, s hromotřeskem
než ta brána zapadne,
na sto let bys raněn bleskem
v snění upad’ záhadné.“
Takto kouzelnice baby
zněla drsná, hrozná zvěst,
ale poklad, ten jej vábí
na nejtěžší ze všech cest.
Z lesa vyšel, obří skály,
jak to děla, výš se pnou,
rysy jejich v tváře tály,
had mu syčel pod nohou.
Zmoci jenom první hrůzy,
přemoci jen první strach,
nohy kamení mu v chůzi,
tvář hned led a hned je nach.
Ještě krok, – však došly sílysíly,
a když z mdloby své se zdvih’,
slyšel jen, jak vítr kvílí
v skalách vítězný jak smích.
Z jejich rýh a trhlin plesná
hrůzyplná ozvěna
v sluch mu hřměla: „Brána těsná
pro vždy je ti zavřena!
Síly neměl’s, proto drzýdrzý,
ale chabý smělčesmělče, zpět,
ztrátu nenahradí slzy,
pouze silným patří svět!“
VIDĚNÍ V CHRÁMU SV. VÍTA
U svatého Víta,
kameny kde skrytá
českých králů těla
dávno zpráchnivěla,
denně o půlnoci
tajuplnou mocí
víka s hrobů sletí
v divných stínů změti.
Ti jdou s hlavou holou
a ti s aureolou,
jiní v kápi mnichů
vzdychajících v tichu,
v krunýřích a plátech,
z hermelínu v šatech
a po boku s meči
před oltářem klečí.
Vojsko stínů bledé
svatý Václav vede,
v ruce, jež se třese,
korunu on nese,
k oltáři ji vznáší
v tryznu sudby naší,
toužebně ji vzpíná
k trůnu Hospodina.
České země světci
za ním jako svědci
modliteb a vzlyků
těchto stinných šiků,
které k nebi krouží,
mši co Václav slouží
o půlnoční chvíli
za český lid milý.
Prokop, Vojtěch, Jiří
čelo nad rytíři
povznášejí v slávě,
Karel v zlatohlavě,
zářný mezi mnichy
Husův stín ční tichý,
nade všemu v zbroji
slepý Vůdce stojí.
Tak se modlí denně,
v času stálé změně,
oko rosí vlahou
za českou zem drahou,
oni pamětliví,
nač nemyslí živí
ve dne parném shonu,
s citem milionů
Konajíkonají zde v stínu,
lkají k Hospodinu,
lkáti nepřestanou,
pokud nezaplanou
jako okna v jase
ve prvotní kráse
síla s vzdoru bleskem
v každém srdci českém!
[104]