ZLATÝ KVĚT KAPRADÍ

ZLATÝ KVĚT KAPRADÍ
„Jen v noci svatého Jana prý kvete kapradí, kdo v lásce mnoho trpěl, vše prý mu nahradí. A já jsem trpěl mnoho pro bílé tělo tvé, až divá bolest z toho mi bídné tělo rve. A já jsem trpěl mnoho pro sladkou duši tvou, až ztrácím rozum z toho i smysly najednou! Já půjdu za kapradím, až půlnoc odbije, svou cestu neprozradím, ať mne to zabije! Je utrhnu a zlata mi spoustu dá ten květ, že z bídy svojí bláta se vzpnu nad celý svět! A potom se čtyřspřežím pro dívku zajedu, když ne – ať mrtev ležím krkavcům k obědu!“ Tak děl a vyšel v noci do pustých, strmých skal, kde kouzedlnou mocí květ zlatý vyrůstal. Po skaliskách se šplhal, zřel sbor křepčících děv, až úzký chodník zvlhal, to byla jeho krev. Tu větve jen se chytil, květ zlatý před ním stál, on vzpjal se – a se zřítil v bezedno pustých skal.