CHALOUPKA ČARODĚJNICE

CHALOUPKA ČARODĚJNICE
Zrovna jako v pohádce, kterou bába vyprávěla, nízká, zcuchaná a ztmělá v zasmušilém lese spí. Jakby v stíny zapadlá, z předu má dvě nohy kůří, v zadu, kde se prales chmuří, splývá v jedno se zemí. Střecha z došků děravá, stěny plísní opryskané, vlhkost z nich jak slzy kane, dvéře z kůry, plné rýh. Jakby zvedací byl most, starý žebřík vylámaný k záhrobci ční z jedné strany v středu kostí zbělelých. V plotu jednom na kůlu, stíny v očích, lebka civí, vzadu přístěnek se křiví, kocour sedí na střeše. Balvany, jež do kola rozházeny se tu válí, bizární tvář mají z dáli měnící se v každý mžik. Z komínu se valí kouř, sedá šedý na výmoly, co tam babka kuchtí, smolí, nevyzradí hnusný puch. Jistě hadí jazyky, myší ouška, spáry supí, zeměžluč a sviňské chlupy sváří v nápoj kouzelný. Ať má srdce obměkčit tvrdé ze vsi krasavice, přimíchán do kravské píce, ať má mléko změnit v krev. Chodec, který kolem jde, zápach cítí z dálky ostrý, suché klestí jako kostry tlít zří mezi balvany. O sto kroků zajde dál, zadrží dech, ustupuje, pobožně se pokřižuje, rychlej chvátá po špičkách. Kocour mňouká na střeše, v rokli hladový drak kňučí, baba vaří, vítr fučí, mračna shání k chatě níž. Ta zniká v nich pomalu, okénka jen ve chumáči jisker žhnou, dvě oči dračí bludným chodcům výstrahou....výstrahou...