VCHOD K POKLADU

VCHOD K POKLADU
„Zmoci jenom první hrůzy, přemoci jen první strach, skal se nelekati v chůzi, jež se týčí po stranách. Nechť se vrší, nechť se šklebí, mění v steré postavy, nechť se týčí proti nebi v úzký průsmyk mlhavý; Nechťnechť z jich skalin k noze sveze v syku had se nejeden, přímo jdi, co letí, leze, mozku tvého stín buď jen! Tam kde brána v skále zeje, pevně projdi, schody dál, tam se velký poklad kreje, hleď, bys hodně nahrabal. A pak prchej, s hromotřeskem než ta brána zapadne, na sto let bys raněn bleskem v snění upad’ záhadné.“ Takto kouzelnice baby zněla drsná, hrozná zvěst, ale poklad, ten jej vábí na nejtěžší ze všech cest. Z lesa vyšel, obří skály, jak to děla, výš se pnou, rysy jejich v tváře tály, had mu syčel pod nohou. Zmoci jenom první hrůzy, přemoci jen první strach, nohy kamení mu v chůzi, tvář hned led a hned je nach. Ještě krok, – však došly sílysíly, a když z mdloby své se zdvih’, slyšel jen, jak vítr kvílí v skalách vítězný jak smích. Z jejich rýh a trhlin plesná hrůzyplná ozvěna v sluch mu hřměla: „Brána těsná pro vždy je ti zavřena! Síly neměl’s, proto drzýdrzý, ale chabý smělčesmělče, zpět, ztrátu nenahradí slzy, pouze silným patří svět!“