HADÍ STUDÁNKA

HADÍ STUDÁNKA
„Otevřtež, milá sousedko!“ Kdos z venčí v okno klepe. „Co slyším, vaše nemluvně že zrodilo se slepé? Ó vím já dobrý prostředek! Kde studánka je hadí, pro bezpečný si dojdem’ lék tam do skal, do kapradí! Jen hadů nesmíte se bát, těch je tam do sytosti, a lekat nesmíte se, stát, když uvidíte kosti; jen chutě mezi balvany najděte cestu berlí, tamtam, kde jsou v jícen rozklány, tam studánka se perlí. Jak černý křišťál voda je, však průhledná a čistá, ni vážka nad ní nehraje, ať neuvidím Krista! Však sílu tu má zázračnouzázračnou, slepým jí potřít zraky, zří slunce hned, směs oblačnou i matičku svou taky! Ta voda proto čistá jest, že v skryté ve kapradí se shlíží pouze záře hvězd a koupá plémě hadí; tam čistí sobě zrak i sluch, by zřeli, léč kde vstává, by slyšeli, v půlnoční vzduch jak roste tiše tráva!“ Nešťastná matka vstala v ráz a slepé dítě vzala, a tmavou nocí přes klest, sráz se s družkou ubírala. Kol nebetyčných skalin svor se jedna k druhé řadí, u pat jich dřímá hadí sbor, dál studánka sní hadí. Jich projít středem! Hadům sen spjal víčka v této chvíli; plál měsíc jako plný den, již v tůň se matka chýlí: „Ó vodo, dobrou vodou buď, zrak navrať mému děcku, dám za to život, Bůh to suď, i lásku matky všecku!“ Již víčka děcku potírá vodou studánky hadí, hle, dítě oči otvírá a ústka v úsměv ladí. V tom děsný sykot uslyší za sebou bědná máti, zří hadů změť – kéž pospíší – však darmo! – blíž se hnáti! Jak drahokamy zaplane zlá zeleň jejich očí, zří jazyky jich dvojklanné, jak za lupem se točí; v tůň dítě spustí zděšena, skok! – sama za ním spěje, a hadí syk... slyš, ozvěna jak příšerně se směje!