NERVY.
Jak struny napjaté se stále třesou
ty z mozku k duši telegrafní dráty.
Náš celý bol i resignaci nesou;
náš celý život, svadlý lupen svátý
se stromu kosmu jimi nešen pílí
kams k neznámému, tajemnému cíli.
A Osud, virtuos, je stále ladí
vždy výš a výš, až zní tak tence, nyvě,
jak noční můry let, když do kapradí
se večer snáší na setmělé nivě;
zda ví, co vydrží, zda ví, kdy puknou,
až v srdci v ráz vše bolesti se shluknou?
Ach, o to se ten tyran málo stará,
vždy najde něco, čím je dále bodá,
až třeští v hlavě to, až oko hárá,
15
a člověk levně pár dnů žití prodá
za krůpěj morfia, by ku závrati
moh’ na nich Satan sonatu svou hráti.
A nervy bolí – duše klidu hledá,
a nervy bolí... Pod eunuchů biči
druž otroků tak neúpěla smědá,
jíž obelisk se v palný azur týčí.
A nervy bolí, až krev bolest střebá.
Proč? – Pro kus lauru nebo pro kus chleba.
Ó rozechvělé struny našich duší,
moderních lidí inkvisiční skřipce!
Nám v skráních, v srdcích jakýs kovář buší,
co v sloku taví se nám mozku ždibce;
ta stkána uměle se zdobně nese,
co pod ní nerv se odhalený třese.
Jak rád tu sním o recích starověku,
již nazí hřměli na divokých koních,
v plam skákali neb rozvodněnou řeku!
Co nervy jim? Ach, nevědělo o nich
jak z bronzu lité tělo athletovo.
Čin znali, váhání ne Hamletovo.
Jich matka Hygea, to velké zdraví,
jež ztratili jsme o chléb v boji denním,
na prsech jejích lidských synů pravý
16
rod visel netknut červem zkázy, sněním.
Krev s kamenného stírajíce mlatu
zisk boje znali jen, ne boje ztrátu.
Ty doby síly, doby zdraví kde jsou?
Ó nervy, zdroje moderní té hlízy,
ó slyšíš je, jak chví se a jak třesou
pod neuprosným nožem analysy,
co život jimi sdrán a nesen pílí
kams k neznámému, tajemnému cíli.
17