NERVY.

Jaroslav Vrchlický

NERVY.
Jak struny napjaté se stále třesou ty z mozku k duši telegrafní dráty. Náš celý bol i resignaci nesou; náš celý život, svadlý lupen svátý se stromu kosmu jimi nešen pílí kams k neznámému, tajemnému cíli. A Osud, virtuos, je stále ladí vždy výš a výš, až zní tak tence, nyvě, jak noční můry let, když do kapradí se večer snáší na setmělé nivě; zda ví, co vydrží, zda ví, kdy puknou, až v srdci v ráz vše bolesti se shluknou? Ach, o to se ten tyran málo stará, vždy najde něco, čím je dále bodá, až třeští v hlavě to, až oko hárá, 15 a člověk levně pár dnů žití prodá za krůpěj morfia, by ku závrati moh’ na nich Satan sonatu svou hráti. A nervy bolí – duše klidu hledá, a nervy bolí... Pod eunuchů biči druž otroků tak neúpěla smědá, jíž obelisk se v palný azur týčí. A nervy bolí, až krev bolest střebá. Proč? – Pro kus lauru nebo pro kus chleba. Ó rozechvělé struny našich duší, moderních lidí inkvisiční skřipce! Nám v skráních, v srdcích jakýs kovář buší, co v sloku taví se nám mozku ždibce; ta stkána uměle se zdobně nese, co pod ní nerv se odhalený třese. Jak rád tu sním o recích starověku, již nazí hřměli na divokých koních, v plam skákali neb rozvodněnou řeku! Co nervy jim? Ach, nevědělo o nich jak z bronzu lité tělo athletovo. Čin znali, váhání ne Hamletovo. Jich matka Hygea, to velké zdraví, jež ztratili jsme o chléb v boji denním, na prsech jejích lidských synů pravý 16 rod visel netknut červem zkázy, sněním. Krev s kamenného stírajíce mlatu zisk boje znali jen, ne boje ztrátu. Ty doby síly, doby zdraví kde jsou? Ó nervy, zdroje moderní té hlízy, ó slyšíš je, jak chví se a jak třesou pod neuprosným nožem analysy, co život jimi sdrán a nesen pílí kams k neznámému, tajemnému cíli. 17