POUTNÍK.

Jaroslav Vrchlický

POUTNÍK.
On vyšel z rána. Hvězdy sotva bledly, z dna údolí se první páry zvedly a rosa ještě svěží v trávě hrála. Jak samet nádech noci nesla skála, kde netřesk smál se. On byl síly plný, chtěl hory přejít a chtěl brázdit vlny, moh zmoci vše, hlad s žízní doved snésti, a málo ptal se, jestli na rozcestí sloup kynul v pravou nebo v levou stranu. Děl k sobě: Kráčím, věřím, doufám, planu. Chci dojít k cíli a jdu k němu z dáli! Než dořek, cítil, jak to slunce pálí, a cítil na své tváři potu znoje. A nikde chatrče a nikde zdroje. 105 I pravil k sobě: Třeba čekat ještě, než naděješ se, přijde sprcha deště, a mezi stromy kdesi skryta, tobě se zjeví chata v podvečerní době. A šel zas dál a slunce přes poledne se přehouplo, kraj, který oko shlédne, byl dlouhý, pustý, prázdný, osamělý. Kdes na západu se jen mraky tměly jak podivných měst mečety a báně. On musí k nim přes nekonečné pláně... snad přece dojde... Dnes ne, sotva zítra. A zatím lehá slunce zlatá mitra kams v písek pouště, kdesi šakal zavyl. Teď poslední juž naděje se zbavil. Kol rozhled se... jak démant nebe bylo, zkad tisíc paprsků se světlých lilo, tak třpytných, chladných... Cítil ten chlad v duši, chlad těch, kdo vládnou, nezná jich, však tuší. Leh klidně na rtech s povzdechem: Co mohu? a poručil se noci, tmám a Bohu! 106