PŘEDEHRY.
[9]
OKNA V BOUŘI.
Mně líto oken, když se v bouři třesou.
Ty první cítí větru nárazy,
zvěst první hromů dunících k nám nesou,
v nich šlehnou blesku první obrazy.
A po nich první slza mračen stéká,
než zhoustne v liják, první prška krup
v ně řinčí divě, než se bouře vzteká,
svůj hlásá jimi majestátní vstup.
Vše větru záchvaty i pausy znají,
v tmy hýkání jak zmírajících křeč,
noc bez konce, které jest zoře bájí,
vše živlů muky, pro něž chudá řeč.
Však z rána zakalená, tupě civí
a bez výrazu němých do ulic,
[11]
když bouř juž šlehla svojím ořům v hřívy,
zří v šero leskem mrtvých zřítelnic.
Těm oknům verše mé se podobáte,
vy první rovněž nitra každý spor,
mé vichřice, mé blesky, hromy znáte,
mých roztříštěných tužeb meteor.
A ptáte, chvějete se v divé křeči
při každém nárazu té bouře zlé,
jak oběť, které na šíji vrah klečí,
a zápasíte marně v síle mdlé.
A napsány pak – cizích lidí tlupě
v tvář leskem zříte mrtvých zřítelnic,
tak s resignací, prázdně tak a tupě,
jak okna zří po bouři do ulic.
12
AVE DOLOR!
Máš pravdu, osude. Jsem posud křemen tuhý.
Jen více dolehni svým kolem, zářné duhy
ať z nitra mého blesknou!
Jen více drť a boř, co ve mně věčné, pevné,
to odolá ti přecpřec, a sotva v notě hněvné
si žalné písně stesknou.
Ty vladař jsi a pán; já kámen v žití strouze.
Tys osa, kolo, voj – já tvoje půda pouze,
ó vtiskni tam své stopy!
Žár posud v hrudi mé dřímá-li v hloubi ztajen,
svět cizí, neznámý, jenž posud nikdy zbájen,
ať tryskne v světla snopy!
Co mohu žádat víc? – Jsem pouze kovadlinou,
však ty jsi kladivem. Zřím tvoji ruku stinnoustinnou,
a s tebou se přec sázím;
13
chceš víru v člověka? Chceš práci mou a snahu?
Chceš lásku, přátelství? Chceš smilování vláhu?
Vše pod tvůj perlík házím.
A nyní, kate, buš! Jak můžeš, svaly napni.
Sem, noci beze snů, sem, dlouzí dnové trapní!
Sem, ticho resignace!
Sem, pochyb háďata, sem, pomluv zmije lačné,
zde celé srdce mé, kdo chce, ať si je načne;
s ním tuhá bude práce!
Neb jako Minerva kdys z Jovišovy hlavy,
z mé celé bytosti, jež lávy proud je žhavý,
mé dílo v zbroji vstává.
Buď zdráva, bolesti! Jen tebou silný titan
strop strhna Erebu, v tvář hvězdám bouří zmítán
dál pochodní svou mává.
14
NERVY.
Jak struny napjaté se stále třesou
ty z mozku k duši telegrafní dráty.
Náš celý bol i resignaci nesou;
náš celý život, svadlý lupen svátý
se stromu kosmu jimi nešen pílí
kams k neznámému, tajemnému cíli.
A Osud, virtuos, je stále ladí
vždy výš a výš, až zní tak tence, nyvě,
jak noční můry let, když do kapradí
se večer snáší na setmělé nivě;
zda ví, co vydrží, zda ví, kdy puknou,
až v srdci v ráz vše bolesti se shluknou?
Ach, o to se ten tyran málo stará,
vždy najde něco, čím je dále bodá,
až třeští v hlavě to, až oko hárá,
15
a člověk levně pár dnů žití prodá
za krůpěj morfia, by ku závrati
moh’ na nich Satan sonatu svou hráti.
A nervy bolí – duše klidu hledá,
a nervy bolí... Pod eunuchů biči
druž otroků tak neúpěla smědá,
jíž obelisk se v palný azur týčí.
A nervy bolí, až krev bolest střebá.
Proč? – Pro kus lauru nebo pro kus chleba.
Ó rozechvělé struny našich duší,
moderních lidí inkvisiční skřipce!
Nám v skráních, v srdcích jakýs kovář buší,
co v sloku taví se nám mozku ždibce;
ta stkána uměle se zdobně nese,
co pod ní nerv se odhalený třese.
Jak rád tu sním o recích starověku,
již nazí hřměli na divokých koních,
v plam skákali neb rozvodněnou řeku!
Co nervy jim? Ach, nevědělo o nich
jak z bronzu lité tělo athletovo.
Čin znali, váhání ne Hamletovo.
Jich matka Hygea, to velké zdraví,
jež ztratili jsme o chléb v boji denním,
na prsech jejích lidských synů pravý
16
rod visel netknut červem zkázy, sněním.
Krev s kamenného stírajíce mlatu
zisk boje znali jen, ne boje ztrátu.
Ty doby síly, doby zdraví kde jsou?
Ó nervy, zdroje moderní té hlízy,
ó slyšíš je, jak chví se a jak třesou
pod neuprosným nožem analysy,
co život jimi sdrán a nesen pílí
kams k neznámému, tajemnému cíli.
17
PODZIMNÍ MELODIE.
I.
I.
Juž tady jeseň, z hnijícího listí
se nese silná, opojivá vůně.
Ve chladných nocích se zas hvězdy čistí,
má pavučiny astra ve koruně
a v srdci touha, věčná touha stůně.
Jak sykot zmije pod nohou to svistí,
nerv každý chví se roven vzpjaté struně;
ó listí rváno vichrů nenávistí!
ó bledé páry splývající v luně!
A v srdci touha, věčná touha stůně!
Ti obláčkové chladní jsou a čistí,
je zhltí noc jak leknín vodní tůně.
Zmar slídí kolem sup jak po kořisti.
18
Smrt sedí vítězící na svém trůně,
a v srdci touha, věčná touha stůně.
II.
II.
Ó hnijící a padající listí!
Fiólo srdce, kde jsou tvoje vůně?
Teď ve slzách se jen tvá bolest čistí,
to perly triumfů tvých ve koruně!
Teď víš, proč věčná touha v tobě stůně!
Jsi šklebem raněno i nenávistí,
tvá láska rovna zmírající luně,
Hór křídlo zvukem netopýřím svistí;
cos v duši chví se rovno puklé struně.
Teď víš, proč věčná touha v tobě stůně.
A jak se snují paprskové čistí,
sny sladké táhnou v kalné tvoje tůně;
však marno, po boji i po kořisti.
Žal sedí na tvé poesie trůně,
teď víš, proč věčná touha v tobě stůně!
19
CHYŤ!
Vím, zřídka že motýla písní
v svých rhytmů chytnu síť,
kol skrání se mi dav jich tísní
a každý volá: Chyť!
Je možna? Jednou zkusíme to
na zdař bůh v důvěře,
plá v duši mojí posud léto
a kvete v nádheře.
Hle, právě tam zas jeden letí,
nuž, za ním! – Pryč se mih,
tam směje se mi v květů změti
barvami křídel svých.
Tam jiný! – Toho jistě chytím,
kde svítí jitrocel;
20
a juž se za ním v běhu řítím,
a na prstech – jen pel!
Tož raděj pustím se v ty davy
zářících bělásků –
Ó ne, dál víří kol mé hlavy
kams dívkám do vlásků.
Pst! V tom se opět jeden míhá
na rudém jeteli
a zlatý křídel okraj zdvihá
sám černě ztemnělý.
Ten bude můj! – Ó, chyba zase,
i tento nečeká,
jak duma v letního dne jase
jen tmí se z daleka.
A tak jsem utratil den, v stinných
jenž prouhách has a bled,
hle, motýlů tu zástup jiných
se tiše z vřesu zved.
Já za nimi se pustil hbitě
tam v alej, v náruč tmám,
a chytal rychle v svoje sítě,
až chytil jsem se sám.
21
Já chytil v konec dlouhé práce
– buďme si důvěrní –
pochmurné pouze meditace,
jen můry večerní.
Do rosné klesl jsem tu trávy,
v dál hodil rytmů síť –
Den vzplál, rej nový kol mé hlavy
jak v tanci: Chyť nás, chyť!
22
SMYTÉ OBRAZY.
[23]
NOCLEH.
Na cestách se mi často stalo,
že kams v odlehlý zahnán kout
jsem pohodlí tam našel málo,
co deště splýval hustý proud.
A v dusné jizbě krčmy malé
jen cizí tváře morosní,
a v okna kapek rány stálé,
div nebýt z toho nervosní.
U kamen hlučně v karty hráli,
na prahu z nudy zíval pes,
tam v koutě se tak divně smáli,
a s šerem splýval v duši děs.
Jak bude v noci, napadlo mi,
zda odtud vyjdu zítra jen?
[25]
A déšť dál šuměl mezi stromy,
v komíně hýkal větru sten.
A bylo mi tak divně, snivě,
sám sobě byl jsem cizí host,
sám seděl jsem při špatném pivě
a myslil na svou minulost.
A zvolna jizba prázdnila se,
já pomyšlení neměl spat,
až v hospodského drsném hlase
jsem vycítil, že čas je vstát.
A skoro v bázni, s nedůvěrou
jsem stoupal starých po schodech
za služkou, dlouhou chodbou šerou,
kol vlhko bylo na zdích všech.
Tu jakés dveře bez petlice;
jen kopnout, rozlétly se hned,
a vstoup jsem chudé do světnice,
kde prosté lože zrak můj shléd.
A stále s nedůvěrou v duši
jsem uleh celý oblečen,
do jedné v noční slouchal hluši
na každý zvuk, na každý sten;
26
Nana každé schodů zaskřípnutí,
kde hnul se brouk neb šustla myš,
na každé dveří zavrznutí,
že rázem otevrou se již.
Pak usnul jsem až pozdě k ránu –
a zbudil vesel’vesel se a zdráv,
zřel vzchodu zlatem tkanou bránu
a slyšel dole skot a brav.
A vyšel ven. Vzduch jasný, svěží,
co včera bylo tajemné,
jak otevřená kniha leží
a vlídné bylo, příjemné.
A v krčmě tiché úsměv vlídný,
a skorem ráj kol krajina,
zde život zdál se tichý, klidný,
dar nebes každá hodina.
A v posled loučil jsem se v smutku
a včera s dneškem rovnaje
a patře v žití svár a půtku
a svěžího kol do kraje
Sámsám děl jsem k sobě: Ten strach včera,
ty příšery, vše sám jsi stkal,
27
jen vyčkat vždy, když nedůvěra
se ozve, vyčkat v trud i žal!
Ba vyčkat v sled je všeho tajem,
vše, jak se dává, přijmout rád,
a život sám ti bude rájem
v tom, když mu musíš s bohem dát.
28
STÍNY.
V té říši, v které prostor a též čas
kams do neznámé hlubiny se zřítí,
kde pouze mlhovin mdlý plane jas,
jenž dlouhou nivou asfodelů svítí;
Kdekde stíny těch, co žili jedenkrát,
se zdvihnou, mihnou v matné mlhy směsi
a zapadnou a zniknou, vír a chvat
jak divoký je dál rve v stínů lesy:
Tam potkali se dva, ti na zemi
let deset i víc ještě žili spolu,
šli trny věrně jako růžemi
a říkali si „šťastní“ v zemském dolu.
Zde, každá maska s tělem zároveň
kde s duše lidské padne bez přetvářky,
29
kde pravda zvedne zářnou pochodeň
nad všemi plesy lidskými i nářky:
Ti dva zde proti sobě stáli teď
ve průsvitné z mlh, duchovité říze;
jak čekal každý by z nich odpověď,
tak patřili v tvář zdiveni si cize.
Jak hledali by v minulosti cos,
čím zas by mohli spojit svoje duše,
zde jako tam kdys ve společný los,
a čekali a chvěli se v zlé tuše.
Neb ničeho tu. – Celá řada let,
kde žili „šťastni“ v světě vedle sebe,
v jich duši jeden nenechala sled,
ni pekla tmu a též ne záblesk nebe.
Ni jeden srdcí tluk, ni jeden hlas,
ni jeden záchvěv ku světlu a k výši
teď strunou jejich nitra nezatřás.
Tak stáli proti sobě v mrtvé tiši.
A znikli, zapadli, ten divný cit
jen sáh jim při tom duší do hlubiny:
Jak mohli léta takto v bludu žít,
tak cizí sobě, na zemi juž stíny!
30
U HŘBITOVNÍ ZDI.
Nad zídku hřbitova se ukláním,
dvou světů jak by byla rozhraním,
před zídkou udupaný pažit leží
a za ní vlhký, travnatý kout svěží.
Před zídkou život – za ní smrti sen.
Jak zázrakem tu poměr obrácen,
zde poušť pod živých kroků ruchem kyne,
tam v mrtvých tiši jaké loubí stinné!
I myslím, strom co na mne květy třás,
to hrobu taj, že dýchá žitím zas,
a jako z hrobu chlad tam stín a tráva:
tak z bolesti a ztrát nám úkoj vstává.
31
A cítím jak ten, kdo zná tíží pout,
jak v srdci drahý taký vlhký kout,
čím víc tam hrobů, víc tam květů kývá,
vždy cos tam šepce a vždy cos tam zpívá.
32
ZRCADLO.
Má duše jest jak zrcadlo,
jež od let na zdi visí,
kus žití do ní upadlo,
v ní obrazy se mísí.
A zrovna jako v zrcadle,
kde jsou všech dnes jen stopy?
Vše v tůň kams divně zapadlé
se za práh vědomí topí.
Byl by to divný karneval,
kdyby tak mohl ve skle
se zjevit svět, jež kdys tam plál
v své celé kráse lesklé.
Co zrcadlo vše vidělo
ta léta, co na zdi visí,
33
za mnohé by se stydělo,
je líp, že bylo to kdysi.
Je líp, že zhltlo vše zrcadlo,
že kams to v nepaměť slétlo,
že v tůň to neznáma zapadlo
a nevrátí se juž v světlo.
Však báj dí, v půlnoc truchlivou
když sám zříš v plochu temnou,
že tváře a zjevy zašlé jdou
z tmy stínů konturou jemnou.
Rys dívčí tváře koketné,
tu vějíř, tam krajka, prs bílý,
jen reflexem sklo vše prolétne,
než v staré nic se chýlí.
Tak z duše vstávají postavy,
když světla denní ruch dřímá,
jsou matny, bledy a mlhavy,
a každá divně tak jímá.
Ó, líp je, aby dál spaly tam,
nač volat je v svit denní?
A přece jdou... tu rovněž znám –
ten úsměv – políbení!
34
Ta hrozí mi, pěst zatíná,
ta hledí apaticky,
ta žehnat chce – však proklíná
ten celý život lidský.
Ó znám vás, znám! To divadlo
tak smutné až k smrti bývá...
V tom zory jas šlehne v zrcadlo,
to prázdné zas na zdi se dívá –
35
OPUŠTĚNÉ DOLY.
Kdys tu – ovšem dávno je to –
zlato bylo, praví kmet,
počítaje mnohé léto
zpátky do minulých let.
Teď jen jako hroby rumy,
tady důl, tam táhlý svah,
keř se chvěje, tráva šumí
opuštěných na drahách.
Hoch, který tu kozy pásá,
občas zvedne kamínek,
zdá se mu, to divná krása!
zaklet spí v něm plamínek.
Proti slunci rudu zdvihá,
co to zdálo se mu jen?
36
Odhodí ji, raděj stíhá
motýla, jenž vyplašen,
Celýcelý černý s žlutým krajem
tam se houpá v bodláčí...
Jak bych prokletým šel rájem,
jdu, a je mi ku pláči.
37
ZMIZELÝ RÁJ.
Kdys v Apeninách kout jsem našel svěží.
Co žár a nuda léta na všem leží,
tam zpíval ručej, šuměl keř i strom
a čaloun břečtanu nes bílý lom.
Tam lítal pták, tam těkal motýl zlatý,
tam v trávě zvedal se květ kropenatý,
chlad z pramene vál a kaštany táh
a habřím třás a listím v osykách.
Po prašné pouti, stále výš kde zvedá
se obraz Madonny jen, pod nímž sedá
mdlý pifferaro, pasák bosonoh,
kde sotva kleč se křiví, nízký hloh,
Bylbyl tento kout mi pravým překvapením.
Jak v trávu pad jsem, klasů, stvolů chvěním
38
se opíjel, jak lokal stín a chlad!
a řek si: Častěj sem pospíším rád!
Však podivno! Za pár dnů v chvíli prázdné
jsem cestou dal se kolem strže srázné,
za kamenitým tokem Panaru
jsem kvapně kráčel v slunce požáru.
Zde cesta výš! – Madonna tam! – Víc stranou!
Teď lískovím, pak onou stezkou sdranou
od jarních dešťů – tam ráj můj spí skryt,
tam stín a chládek splývá na pažit!
Však darmo hledám – příkré tesy slézám,
kol vláčím se a kouta nenalézám,
tam ovšem cos jak břečťan zdobí tes,
však řídký, svadlý, kde byl svěží les.
Tam jakés lískoví, tam habří malé,
však nízké dnes a divně zakrsalé,
po zdroji vlhká stopa v hloží jen,
list lopuch, třtiny klas je zaprášen.
A skoro stejné vedro, – zdání klamné! –
zde sálá jako vedle v skalách na mne,
mám lehnout, nevím, sednout, snít a číst?
Kam prchly chlad a svěžest z těchto míst?
39
Proč bylo to zde a dnes víc to není?
Kdo vinen? Hodina či osvětlení?
Či dlouhá vedra, či můj vlastní klam,
jenž poprv viděl víc, než v skutku tam?
Já nevím. Cítím jen, ten kout mi cizí
jen jako přelud, a ten každý zmizí...
A šelest listů, který z hloubi zněl,
jak tichý smích můj smutek provázel.
40
OCÚNKY.
Krajina v mhu se obláčí,
na loukách kvetou naháči.
Ó smutné květy s leskem mdlým,
na list se nedostalo jim.
Na bledém stonku pouze květ
tak delikátní a tak bled.
Ach, kudy k nám se podzim bral,
tam pod nohou mu ten květ vstal.
Jak spadlá hvězda přečistý
a jako zima bezlistý.
Ó labské kraje, vidím vás,
kdy skosen luh, kdy zmizel klas,
41
Jakjak v jitru chladně sychravém,
ve vzduchu bledě mlhavém,
Kdekde slední špačků mizel tlum,
jste lnuly k šedým nebesům.
Co v mlze mřela ozvěna
a pouze kravka zpozděná,zpozděná
Sese pásla mezi olšemi
a smutek táhnul po zemi,
Kdekde v rosné trávě s chumáči
jen bledí kvetli naháči!
42
PLAVBA.
Ó čas je proudné velké moře
a hodiny jsou vlny v něm,
člun, život, v radost jako v hoře,
a ty jsi plavec tich a něm.
Tu usmívavě kyne vlna,
ta nese růží svěžích list,
a božských tajemství je plna
a plane jako amethyst.
Kol blažených ostrovů spěla,
kde oranž dýchá, šepce keř,
a polibky, co hudba zněla,
se myrt a laurů smála šeř.
I vzdychneš: Vlno, mojí lodi
směr štěstí vytoužený dej!
43
Ať aspoň jednu růži hodí
mi láska v tento vír a rej!
A jedeš dál, je vlna kalná
a do krve se skoro tmí,
a dole hloubka duní valná,
jak rány kladiv tam to hřmí.
I prosíš: Dále, vlno, dále
mne ku šťastnějším břehům nes,
tam ke stromům a ne k té skále,
kde písní, tamburin zní ples!
A vlna jak by rozuměla,
tvou loďku stočí v jasný proud,
nad tebou hvězda zahořela,
je svatvečer, je sladko plout.
Však čím je sladčej, duch se chvěje,
juž sladké báji nevěří,
zří v dálku přec pln beznaděje,
kdy vlny v loďku udeří.
A na rtech váznou vzdech i slova.
Ó vlny, vlny vířivé!
Ta, jež plá nejvíc do růžova,
ta pohltí loď nejdříve!
44
PÍSNĚ O ŠTĚSTÍ.
[45]
MELODIE.
Noc táhne nad krajem.
Jak ticho ve vůkolí!
Ztraceným nad rájem
se zamyslíš jak sirá jabloň v poli.
Co platno? – Srdce bolí.
Hvězd hraje záře mdlá
a shasíná kdes v poli.
Co z listů starých vlá?
V nich levandule s resedou se drolí.
Co platno? – Srdce bolí.
Pojď, raděj půjdem spat.
Ten život kmen je holý,
do mízy, do poupat
hnát přísný osud víc mu nedovolínedovolí.
Co platno? – Srdce bolí.
[47]
Však jedna vlídná tvář
v mé největší plá boly.
Pták v posled samotář
skal smutný ohlas za družku si zvolí.
Co platno? – Srdce bolí.
48
MRTVÉ ŠTĚSTÍ.
Mrtvé štěstí v srdci leží
jako mrtvý v hrobě,
dnové jdou a léta běží...
tiše leží,
ať je vítr, ať se sněží,
nepromluví k tobě.
A přec ustavičně k němu
myšlénka se vrací,
pouze k němu!
K stromu bleskem sžehnutému,
nechť odříkáš zvolna všemu,
lítají tak ptáci.
Může strom snad vzkřísit vesna.
Co jest jemu lékem?
Mrtvé. Kdo je zbudí ze sna?
49
Žádná Vesna!
Ptáci, výčitek druž děsná,
štkají s žalným skřekem.
Mrtvé štěstí v srdci leží
jako mrtvý v hrobě,
přes ty hroby větry běží...
tiše leží,
neseš, ať jas, ať se sněží,
mrtvolu vždy v sobě.
50
STARÁ PÍSEŇ.
Chytalo dítě paprslek,
ten po ručkách se jemu smek,
dál tkal své zlaté sítě
a vyhledal si starou zeď,
tam v květy pad a travin změť –
Ó dítě, bláhové dítě!
Chytalo dítě libelu;
ta na velký květ z úbělu
jak spona klesla hbitě;
tam plála, dítě za ní krok...
a hlubá tůň, vln chladných tok...
Ó dítě, bláhové dítě!
Tak zpívám si, co v hruď i skráň
se zvolna snují, smrti v daň,
51
babího léta nítě,
u ztracených si zpívám cest:
Jen z dálky život krásný jest!
Ó dítě, bláhové dítě!
52
VŮNĚ V SRDCI.
Mně zbylo z doby štěstí v srdci trochu vůně,
a dokud poslední se atom její nevytratí,
já žiju, nechť si třeba píseň časem stůně.
Tak jeden zpozděný květ v jeseň na souvrati
o jaru vypráví i léta o nádheře,
nechť celý sžatý lán spí v říjnových mlh šeře.
Tak slední růžný svit ledovce nachem zlatí,
co dole v temnou noc splývají stromy, keře,
a chodci zpozděnému co páry cestu halí,
že nerozezná sráz a dřímající vedle tůně.
Mně zbylo z doby štěstí v srdci trochu vůně.
53
DUMKA.
Když v srdci všecko mrtvé jest,
ni luny svit, ni záře hvězd
tam nemá vjezd,
ach, k čemu potom žíti!
Když vše, co zráti chce a kvést,
jest hřbitovní jen kvítí!
Co lepší? Skončiti vše v ráz
a zdusit v srdci tajný hlas,
jenž zas a zas
tě nutí znovu žíti?
Či vplétat v sšedivělý vlas
jen hřbitovní si kvítí?
Já nevím. Žiju tupě dál.
Co radost mi a co je žal?
54
Já chtěl, já plál
za každou cenu žíti.
Teď v posled rád jsem s díkem vzal
hrst hřbitovního kvítí!
55
V PODZIMNÍCH MLHÁCH.
Zas podzimní mlhy halí
kraj v závoj feerický,
a všecko tak v dáli je, v dáli –
Ach, mlha osud je lidský.
V té mlze taj divný se spřádá,
v ní kouzlo a půvab se kryje,
cos za ní duše vždy hádá –
Ten taj, toť poesie!
V nesměrnost rostou tu stráně
a řeka zdá mořem se býti –
Vem klidně z osudu dlaně
ty mlhy v jeseni žití.
56
Co v světle ve tvář ti bije,
toť prosa duši je lačné,
snad všeho poesie
až v mlhách smrti nám začne.
57
SMUTNÝ VEČER.
Můj Bože, jak smutný to večer!
Cos rudě hoří v oblacích!
A v mračen tříšti to plane a blyští,
až k slzám žhne to ve zracích.
A studený vítr jak fičí
přes divně rozjetou zem,
ten vítr cos hledá a hledá a hledá...
snad azyl v srdci mém,
Kdekde v klidu by spočinul v noci.
Ať fičí, pošli jej dál,
vždyť sám bych, kdybych jen mohl,
tak zhluboka spal, spal, spal!
Ať dál si fičí a hýká!
Své každý tu musí juž nést,
58
ať prázdnotě též on si zvyká
v ladách i v ulicích měst.
V sled ulehne on přece znaven,
snad sjede k dnu moře kdes,
pak smutný ten truchlivý večer
se změní v ticho a ples.
Jak nebylo nikdy by sporu,
ni boje a vášní zlých ruch,
jak zas, jak v první den shody,
by zemi políbil Bůh.
Však dál budu já slyšet v srdci
ten větru zlý, ostrý smích,
a dívat se, jak smutně večer
cos hasne v oblacích...
59
VÍTR.
Vítr nocí štká a skučí,
jako šelma poraněná
úpí, nyje, vyje, hlučí.
Z hloubi jako lesy hučí,
jako na řetěze fena
vítr nocí štká a skučí.
Jako býk na jatkách bučí,
jako mroucí dítě sténá,
úpí, nyje, vyje, hlučí.
Jako zoufalec, jejž mučí
tisíc bolů beze jména,
vítr nocí štká a skučí.
60
Léhá v dvéře, chodbou kňučí,
v okna tluče uzavřená,
úpí, nyje, vyje, hlučí.
Komíny se vine, bzučí
v krby útokem se žena,
vítr nocí štká a skučí.
Trhá štíty jízdou ručí,
mraků houšť jím roztřepena,
v nich on nyje, vyje, hlučí.
O své illuse kdo chudší,
ptá se, jaká žití cena?
Vítr nocí štká a skučí.
Tisíc příšerných snů pučí
v lbi, jež divě rozžhavena,
co tak nyje, vyje, hlučí.
Těžko zapomnít se učí...
Sláva, láska, dým a pěna!
Vítr nocí štká a skučí.
Padl bych mu do náručí
jak list, jako vlny pěna,
když tak nyje, vyje, hlučí.
61
V honbě hřmí to stále prudší,
kosmu duše uvězněna
v prostor snad to štká ua skučí,
úpí, nyje, vyje, hlučí!
62
***
Ne, Bože, více štěstí!
Jen klid, jen klid, jen klid!
Železnou rozbils pěstí,
co mohlo plát a kvésti,
mou myšlénku i cit.
Já více nechci štěstí,
jen klid! jen klid! jen klid!
63
V BEZSENNÉ NOCI.
To známá je rada přec: Na jednu mysliti věc,
když nelze v noci spáti;
na jeden patřiti bod, na strop nebo pelesti hrot
a do sta počítati.
Jak dítě dělám to zas, však líně vleče se čas
a nechce v cval se dáti;
v bod jeden upřen je zrak. – V můj život, ztracený tak,
mír juž se nenavrátí.
Zas do sta počítám též, stá zrada, stý klam, stá lež,
nic platno, nelze spáti...
A zítra, den fádní zas, táž zrada, táž faleš v týž časčas,
ó ty se jistě vrátí!
64
PÍSEŇ O LIDSKÉ TOUZE.
Je bezdná jako moře touha
a palná jako poušť je dlouhá
a perla – její vyplnění,
toť na oase sladké snění.
Ó chodče v poušti plné žehu,
ó plavče mořem beze břehu,
ty srdce, mroucí pro své nebe,
ó jak mi líto, líto tebe!
Jeť v poušti hrobů statisíce
a v moři hrobů ještě více,
teď abys aspoň bylo ptákem,
či plynoucím ve výši mrakem.
65
Však marno! – Jsi jen srdce bědné,
na které každý kámen zvedne,
a moře děsné a poušť dlouhá
a nekonečná tvoje touha!
66
ZIMNÍ HVĚZDY.
V těch zimních nocích jinak hvězdy svítí
než v létě, vzduch kdy těžký vůněmi,
tak vysoko, tak vzdáleně se třpytí,
tak mrazivě, tak cize nad zemí.
Ach, milenců k nim vlídný poměr milý,
kdy hrály jiskrami skrz lupení
do loubí jasmínových v sladké chvíli!
Teď v závěj zří a vlhké kamení.
Teď jedině na slzy vzpomínají,
jež mrznou chudým v hladu na tváři.
Po věcích, až se světy ztroskotají,
v tvář prázdné zemi takto zazáří.
67
NALADĚNÍ.
Je teskno, teskno, teskno v duši,
před katastrofou jak by stála,
kdos za dveřmi jest, jde, v ně buší –
Ach, proč ta tíseň neustálá?
Ne, byl to klam, je ticho všady.
Co jen se to z těch koutů noří?
Kdos prošel jizbou, vím, stál tady.
Proč jen tak divně lampa hoří?
Jak tichý, vzdálený pláč kdesi,
teď bližší, bližší, ticho ruší...
teď jakby zahučely lesy –
Jak teskno, teskno, teskno v duši!
68
ADAGIO V JESENI.
S listím svadlým tiše dolů,
s posledního motýla
mdlým juž letem z duše v bolu
skaň má písni unylá!
Jako listí lehá k zemi,
motýl mizí beze stop,
tiše v mlhu splyň, v kraj němý...
zapadni tam v jeden hrob!
69
KAM?
Obláčky jarní lehké jak dým
se houpají;
vlaštovky s písní, cožpak já vím,
kam vstoupají?
Kam vzdechy a tužby, kam sloka a rým –
Dál ku ráji!
Bezedné modro, propast a tůně,
bez břehů moře, po vašem lůně
má duše stůně.
Bubliny z vody, porod a zmar,
kam klesají?
Paprsky slunce, úsměv a žár,
kam padají?
70
Ptáčkové kořist jsou v luňáků spár –
a zpívají.
Nesměrná noc se mlčením pásá,
s prášníků hvězd svůj zlatý pel střásá –
Má duše jásá!
71
SLOKY.
Ó jak jsme moudří! Honíme jen stíny
a léta mučíme se pro vteřiny
a léta propláčem ve dlouhém trudu
a jako dítě šeptneme si znova
ta stokrát stará a zas stokrát nová,
ta mystická a čarodějná slova:
Já ještě šťasten budu!
V tom, co nám ještě silou oko září,
na skráně sahá šedinou nám stáří,
tu procítáme ze dlouhého bludu;
však v tom, co rakev stínem svým vše schová,
slyšíme z dna jejího zníti znova
ta mystická a čarodějná slova:
Já ještě šťasten budu!
72
Z LÁSKY A O LÁSCE.
[73]
ZA TROCHU LÁSKY...
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
[75]
STARÁ PÍSEŇ O LÁSCE.
Láska, komediant starý,
jak se přestrojovat umí,
staré city, staré žáry
halíc v úsměv a zas v dumy.
Jednou podá ruky špičku,
jindy celá v náruč letí,
teď se stají v pantoflíčku,
pak za ňadry v stužek změti.
Jednou blouzní s troubadoury,
s Wertherem zas v taji vzdychá,
pak se halí v mračen chmury,
hrdličkou se směje zticha.
76
V antické dnes kráčí říze,
v umění se skryje celá,
v lesku poupat, v listí míze,
jakby sama nevěděla.
Dnes je vzlyk a horování,
jed s tragické dýky hrotem,
zítra žert a laškování
Columbiny s Pierrotem.
Vždy však táž, ať za vějíři
těkavý flirt novomodní,
srdce v illusi jen hýří
nevědouc, že propast pod ní.
Sladký její úsměv prvý
Mefistem se zrádně šklebí,...
hleď však v hloub – tam srdce v krvi
a v něm tisíceré hřeby.
77
BALLADA O LÁSCE.
Jako poutník spíná ruce obě
k Madonně, já chci se modlit k tobě,
Tyty má Lásko s věčnou slzou v oku
a s tím tisícerým mečem v boku,
Tyty má Lásko, pod kříž mojí muky
jež jsi přišla jísti z mojí ruky,
Pouzepouze kapky chladné krve sedlé,
ty má Lásko, jež jsi stála vedle,
Jakojako Matka stála vedle Syna,
když chtěl smrtí smířit Hospodina.
Tys tam stála na Golgatě žalů
sebe měníc bolestí svou v skálu.
78
A já bídník, já byl zlý a krutý,
místo růže list ti hodil žlutý.
A jak Syn člověka – smutné věno! –
tvrdě řek jsem: Co ti po tom, ženo?
79
POVZDECH.
Ach ruce, ubohé ruce!
V noc prázdnou zvedáte se v muce
a kol jen stíny, stíny objímáte,
až samy klesáte a umdléváte...
Ó ruce, umdlené ruce!
Ach oči, znavené oči!
Jste uhly, z nichž slední žár skočí.
Darmo se, oči mé, namáháte,
s tou, pro niž pláte, se neshledáte!
Je dobře, když v slzách shasínáte,
vy oči, ubohé oči!
80
APOSTROFA.
Ó lásko, často na tvé dvéře
jsem klepal, poutník zbloudilý,
kterému v bázni, v nedůvěře
se slzy v oči loudily.
A dlouho ty jsi byla hlucha
v svém démantovém paláci;
já ztratil všecku sílu ducha,
a ruka od ran krvácí.
Juž chtěl jsem smutně zahanbený
jít nazpět, vzdán juž osudu,
jak Samson zloupen rukou ženy
o kštice krásných přeludů.
Juž chtěl jsem v tupé resignaci
tvé zdání za tvou pravdu mít
81
a v jednotvárné všední práci
se jak slepý krt pohrobit.
Zda otevřela’s nyní? – Skoro
se chvěju před tvou velebou.
Jsi nesmírná tak, lidstva zoro,
a já jsem červem před tebou.
I cítím, že by lépe bylo
stát u dveří a klepat dál,
zřít z dálky zářící tvé dílo –
neb chvím se – o svůj ideal.
82
HERBÁŘ.
V herbář nalepené kvítí
matným pouze leskem svítí.
Bez vůně a beze šťávy,
jen co bylo, oku praví.
Obraznost můž’ kvítí zase
vykouzliti v celé kráse.
Všecky barvy, všecku vůni,
všecken lesk, v němž na výsluní
Jakojako druhdy vskutku žilo.
Otázka: Zda vskutku bylo?
Bylo – teď je v práchnivění:
skoro však tu rozdíl není.
83
V posled obé v tvé je duši:
zřela dřív, teď pouze tuší.
A jak v herbáři je s kvítím,
tak je také s celým žitím.
Bylo vskutku, jest jen v snění –
i zde rozdíl velký není.
Jen když byla láska v žití,
pak už provždy stejně svítí.
84
VESNA A LÁSKA.
Nejlépe myslí se na zlatou vesnu,
když hodně se a hustě sněží;
Kdykoliv o lásce v myšlénky klesnu,
tu jistě srdce, to srdce
za láskou žebrotou běží.
Když tady jaro jest, nevíme o něm
pro kvítí, úsměvy, zpěvy;
čas v lásce utíká splašeným koněm...
tu jistě srdce, to srdce
štěstím že spíjí se – neví.
Potom však zdiveno, všecko když mine,
květ přírody i kvítí ducha,
v podivném sousvětlí všecko když hyne:
tu cítí srdce, to srdce,
nejsladší byla jen – tucha.
85
Nikoli vesny ty jásavé hody,
ani ten smyslů všech zmatek:
pouze ta tucha, ten sen plný shody,
to ticho, ó srdce,
byly jen pravý tvůj svátek!
86
IMPROMPTU.
Moh utrhnout jsem smavý květ,
včas ruku však jsem vztáhnul zpět
a ptal se: Proč a k čemu?
Ať dýchá, voní sám tu dál,
já žil juž dost a miloval;
čas výhost dáti všemu.
Moh utrhnout jsem – ano, moh...
Zda byl to dřín anebo hloh?
Já vím jen, sladce dýchal...
Však zdálo se mi, jak jdu dál,
že v keřích, stromech, v šeru skal
kdos za mnou vzdychal, vzdychal...
ach, tak bolestně vzdychal!
87
PÍSEŇ NEŠŤASTNÝCH MILENCŮ.
Kdo může říci: „Láska je zlem?“
Je blaho i tenkrát, když raní.
My s korunou z hloží na čele jdem,
však s úsměvem
zpět zříme jen za ní a za ní!
Na nohách krev a na čele krev,
však v duších květ edenských fijal,
jas v očích a na rtu mystický zpěv
a každý z cev
dýchá zpět, od ní co přijal.
Kdo může říci: „Láska je zlem?“
Ten pravou moc její nezná;
dál drahou mléčnou na vzdory všem
s písní my jdem.
Smrt sama noc je nám hvězdná!
88
SLOKY.
Rtů pohár měkký, temně krvavý,
pln sladkých něh a palné, dlouhé touhy,
stál v snění mém juž skoro u hlavy,
já viděl za ním dlouhé krve prouhy;
ó k němu svoje ústa přiblížiti,
ó z něho píti
buď zatracení své anebo žití,
to jedno, jen jej mít a tisknout k sobě
pln sladké únavy.
Rtů pohár... Duše jistě – já ji zřel –
se chvěla vážkou jeho na pokraji.
Proč splašila se? Motýl odletěl,
a lásky celá idylla jest bájí.
89
Rtů pohár temně krvavý jen svítí,
však chvím se píti,
zpět duši volám... Darmo! Vidím tmíti
se kolem svět, na vlastním stojím hrobě,
a v duši mráz a žel.
90
ZJEVENÍ.
V mou duši slétla mystická a bílá,
ne anděl zcela a ne žena též;
jí z prstů fosforná se záře lila, –
sled její v mojí písni nalezneš.
A stála k mému nachýlena loži
jak přelud, vidění a jako dým,
cos válo s rtů jí jak věčný soud boží –
tím temným vzdechem zní můj posud rým.
A když jsem její plné prsy hledal,
tam zřel jsem svadlé květy leknínu,
mně bylo, jak bych hostii k rtům zvedal,
a v citu tom, vím, jistě zahynu.
91
OLIVOVÝ KVĚT.
Kdys v knize veršů žluče plné,
kde svadlé srdce lká a klne,
jsem našel snítku olivy;
list stříbrný, květ bledě žlutý,
na první pohled nedotknutý,
a obé tiše práchniví.
Zda v světě bídy, žluče, hříchu
tak netají se sám a v tichu
květ svaté čisté lásky skryt?
Svět brutálně jde kol a raní,
květ dále šepce: Požehnání!
o vlídnost prosí, o soucit.
A také snad – myšlénko bolná! –
jak olivy květ láska zvolna
juž práchniví, se rozpadá;
92
vrou sloky žití hořkou žlučí
a v srdcích resignace pučí,
kol zla i smutku nadvláda.
Buď jak buď! – Květ zde ještě dýchá,
sny blaha vypravuje zticha
dech jeho sladce truchlivý...
Jak básně trpkost ono kvítí
tak zmírni hořké sloky žití,
nám lásko, květe olivy!
93
ŽIVOT VTEŘINY.
Já neřek: Pohleď v oči mé jen jednou!
Však musila to cítit mnohem líp;
dost na tom, hruď že resignací lednou
jí projel náhle teplý slunce šíp.
Já neřek: Dej mi k rozloučení ruku,
a sama dala mi ji mlčící,
a ruka ta se chvěla ve souzvuku
s mou palčivoupalčivou, ta chladem vraždící.
A konec všemu. Léta prošla dlouhá,
já zapomněl, jak, nevím dobře sám,
však v nocích bezsenných, kdy rve mne touha,
se Sfingy, minulosti, vždycky ptám:
Proč uhadla má všecka tajná přání?
Proč podala mi ruku? Její led
94
proč roztál tenkrát, proč až k hrdé skráni
jí purpurový motýl s tváří vzlét?
Proč? Byl to soucit se mnoumnou, s ubožákem,
či všední frašky akt jen poslední?
Či štěstí záblesk, jenž se mihnul ptákem?
Co nutilo ji: Jen se ohlédni!?
A cítím, totéž bylo to, co síly
mi posud v dlouhém dává zápase,
v té vteřině jsme jeden život žili,
a proto její ruka chvěla se...
95
EPILAFEPITAF SOBĚ.
To zůstane juž mojí pýchou,
že miloval jsem, tož jsem žil;
v ples zvlnil mnohou duši tichou
a mnoho srdcí podmanil.
Vím, hlubá tůň se sotva zvíří,
až padnu tam a ztonu v tmách...
Zříš větrem pampelišky pýří,
a přec kdys plála na lukách!
96
HOVOR DUŠÍ.
Jak jasní a tmí se čela hor,
jak přes měsíc mraky jdou tiše!
V tom přes časy a přes prostor
se nese duší rozhovor,
kdos mluví vždycky a dýše!
Ó není noc tak mrtvá, jak jest!
Je život v pláni i v lese!
A pod mračny i pod září hvězd
hlas tajný padá do lidských cest
a dále a dále se nese.
To vzdechy jsou těch, kdo v samotě
po lásce se svíjí a touží,
kdo v prázdném a nudném životě
a v denní a všední klopotě
za jinou duší v dál touží.
97
Když ztichne denní námahy ruch,
když zdánlivě všecko juž dřímá,
jich teprve vzepne se plamenný duch,
pln touhy po polibcích, pln sladkých tuch
do prázdna, do prostoru hřímá!
Tu rtové se chvějí a ruce pnou:
Jen k tobě! Jen k tobě! Jen k tobě!
Tu údy se třesou a skráně žhnou,
a titan je děckem najednou,
div neumírá v mdlobě.
A vzdechy a touhy a přání a sny,
to všecko v ten prostor letí!
Ty chvíle jsou života pravdivé dny,
tu žiješ ten život bezmezný,
tu můžeš tvořit a pěti!
Zde ty – tam ona, a k měsíci
jdou vaše touhy a přání,
on pouze v tu mraků směsici
se chýlí smutný a truchlící
a svítí na vaši skráni.
Na tvoji a na její – to je dost!
Však zdali o tom též víme?
Ó jediný paprsk jen v budoucnost!
98
Jeť mléčná dráha ten jediný most
v říš lásky, o které sníme.
A duše, ty duše tak hovoří
přes prostor a dálku a časy.
Hřmí vlaky a lodi jdou na moři
a z noci den nítí se ku zoři
a svět je pln divů a krásy!
A láskou kdo trpí a umírá,
ten jedině skutečně žije;
on orel do slunce nazírá,
on slepne, však očí nesvírá,
a v smrti perutí bije!
99
SMUTNÁ MOUDROST.
[101]
V DNECH ŠERÝCH.
V dnech šerých, když se vše ti v mlhu halí,
i slunce, láska, měsíc, vlídná přízeň,
kdy přístav cílů tvých se zdá víc v dáli
a větší cítíš vlastní mdloby trýzeň,
Vv dnech šerých neobviňuj nikdy jiných,
spíš v srdce vlastní zapusť kotvu soudu;
i jiní jak ty nejdou v cestách stinných,
i jiní jak ty vždy jdou proti proudu.
Táž hořkost jim též na jazyku sedí,
z té jedné pijí odříkání studny,
je tytéž otázky rvou, odpovědi
k nimž naděje ti nedá paprsk bludný.
Nechť po tobě kdys hodili svůj kámen,
jste, nevědouce, bratry v utrpení;
[103]
vás oba skojiti můž jeden pramen,
svit jeden vyzlatit můž vaše snění.
Dnes, možná, týž je urážky hrot bodá,
dnes řekli by to – nelze to však říci;
i Jidáš trpí, věř, když mistra prodá,
zlí lidé největší jsou nešťastníci.
Když přetéká číš radosti a plesu,
je snadno dělati si nepřítele,
tu hrdě myslíš: i to klidně snesu,
však pozděj pálí každá slina v čele.
A pozděj bodá každý trn tvou nohu:
Tož v šerých dnech, kdy vše se v mlhu halí,
na jiných mysli trud, svůj poruč Bohu,
a poznáš brzy, jak tvůj trud je malý.
104
POUTNÍK.
On vyšel z rána. Hvězdy sotva bledly,
z dna údolí se první páry zvedly
a rosa ještě svěží v trávě hrála.
Jak samet nádech noci nesla skála,
kde netřesk smál se. On byl síly plný,
chtěl hory přejít a chtěl brázdit vlny,
moh zmoci vše, hlad s žízní doved snésti,
a málo ptal se, jestli na rozcestí
sloup kynul v pravou nebo v levou stranu.
Děl k sobě: Kráčím, věřím, doufám, planu.
Chci dojít k cíli a jdu k němu z dáli!
Než dořek, cítil, jak to slunce pálí,
a cítil na své tváři potu znoje.
A nikde chatrče a nikde zdroje.
105
I pravil k sobě: Třeba čekat ještě,
než naděješ se, přijde sprcha deště,
a mezi stromy kdesi skryta, tobě
se zjeví chata v podvečerní době.
A šel zas dál a slunce přes poledne
se přehouplo, kraj, který oko shlédne,
byl dlouhý, pustý, prázdný, osamělý.
Kdes na západu se jen mraky tměly
jak podivných měst mečety a báně.
On musí k nim přes nekonečné pláně...
snad přece dojde... Dnes ne, sotva zítra.
A zatím lehá slunce zlatá mitra
kams v písek pouště, kdesi šakal zavyl.
Teď poslední juž naděje se zbavil.
Kol rozhled se... jak démant nebe bylo,
zkad tisíc paprsků se světlých lilo,
tak třpytných, chladných... Cítil ten chlad v duši,
chlad těch, kdo vládnou, nezná jich, však tuší.
Leh klidně na rtech s povzdechem: Co mohu?
a poručil se noci, tmám a Bohu!
106
SLOKY.
Zřím posud s plachou bázní v ona léta,
jež přijdou jistě, kdy mé duše strom
stát bude holý, co vše kolem zkvétá,
ach, zřím tam v bázni, chvím se v citu tom!
Ó sladký sen, umříti na rtu s písní,
jak při chorálu vlastním Sofokles,
mít písní v každý máj, co květů tísní
se na větvích, co v klíně má jich les!
A přece jednou i má píseň ztichne,
a budu jako prázdný zlatodol;
Kdyskdys bylo zlato tam, kdo kol jde, vzdychne,
teď trávou se tam nezachvěje stvol.
Pták v letu sotva tikne nad tím lomem
a zabočí dál, kamsi v zkvětlý hloh,
107
dol k větrům hluch, ni nepromluví s hromem,
jen zrytá půda kol a štěrku stoh.
Jen bludný cikán oheň vznítí v klestí,
v tom odlehlém a pustém výmolu,
kde kvetl strom, kde přebývalo štěstí,
pták pěl a milenci šli pospolu.
A přec i potom skála zachvěje se,
a zazvučí jak Memnon v zátiší;
však slední vzdech ten zapadne kdes v lese.
Kdo půjde kol a kdo jej uslyší?
A půjde-li, on zrychlí krok svůj v bázni
a domů pospíší pln hořkých tuch.
Co na tom? Píseň v prázdnu nejlíp zazní
a v prázdných chrámech bývá nejspíš Bůh!
108
PŘED JESENÍ.
Já též měl svoji vesnu
a za tu vděčný jsem,
ta, kdykoli v sen klesnu,
mým táhne každým snem.
A budu jeseň míti
a zamyslím se tich,
co každý bude bíti
do větví prořidlých.
A uslyším smích zněti:
Je pravda, ten že květ?
Vždyť na uvadlé sněti
jen žlutých listů sled.
109
I zalkám v šeré nebe:
V své moci blesk mít jen
a zhroutit rázem sebe
od vrchu po kořen!
110
SLADKÉ A HOŘKÉ CHVÍLE.
Sladké chvíle – lístky růže,
hořké chvíle – lístky blínu!
Co dát musí jen a může,
osud sype nám do klínu.
Ony první větřík svěží
rozžene v ráz hříčkou snadnou,
tyto těžce v srdci leží,
hluboce tam ke dnu padnou.
Ony první zapomenem,
tak jsme málo spravedliví;
těmto hrobku v srdci sklenem,
kde je věčná slza živí.
Hořké jsou, však sladké byly.
Naše moudrost v tom je celá,
111
jak v plášť jsme se v hořké skryli,
co druž sladkých – odletěla.
Svážit obé s myslí klidnou
se jen zřídka starcům zdaří,
tu však sladké chvíle vlídnou,
konejšivou vzplanou září.
Takto slunce po západu
po stráni a pláni, v lese
v světla jasném vodopádu
růžová zář rozleje se.
Z chvilek sladkých tak se řine,
v kterých celé slunce plálo,
nechť celý den v mraku plyne,
nechť i slunce bylo málo.
Slabý lesk jich v posled stačí
vyzlatiti všecko v stínu:
Proto rychle – neb noc kvačí –
vyber lístky růží z blínu!
112
ČÍM DÁLE DO LET...
Čím dále do let, tím více hořknou dny
jak v číši pelyněk, když jde to ke dnu
a hořkost z života v tvé stoupá sny,
vše v mlze tratí se a neprůhlednu.
Je udýchána Naděj belhavá,
mdlá stálým během zůstává juž vzadu,
jen Povinnost bdí u cest šilhavá
o Nutnosti hůl opírajíc bradu.
A Touhy krákají jak havrani,
hoď rychle jim cár srdce, pokud jde to!
Žal nehne tebou, škleb tě neraní,
a nudně za zimou jde nové léto.
Vše při starém. Vše bídné včera, dnes,
ty loutka žiješ v jiných loutek davu,
113
čím druhdy vzletěls, tím jsi nyní kles...
Sleť v bezdno tiše v jiných kapek splavu.
Vždyť všickni zde, již na rtech hněv neb smích,
kol nadšením a frasemi se spíjí,
jsou stejně bědní, v poutech jak ty zlých,
jen líp než ty svou hrají komedii.
114
TEMPORA MUTANTUR.
I.
I.
Kdys o lásku jsem Boha prosil,
každému padal do náruče;
v les nadarmo jsem dříví nosil,
teď prosím jen o krůpěj žluče.
Neb s láskou – dím to mezi náma –
je hotov brzy člověk v žití,
ta dáma mnoho chce a klamá,
to ambra, která nenasytí.
A srdce hladovo je stále,
v něm touhy plamen věčně žhavý,
a život valčík v karnevale
a pouze žluč – ta dobře tráví.
Tož prosím, pane na výsosti,
bych na tvém slavném hodokvasu
115
moh strávit maso jako kosti
a nemusil se báti času,
Jenžjenž, lačný pes tvůj, stále čichá
a hosty tvé pod stolem tahá;
platí-li něco mužná pýcha,
platí-li něco k výši snaha:
Ať v buben změny bez ustání
Smrt, tambor, hnáty svými tluče:
Ne soucit víc, ne milování,
jen žluče dej mi, hodně žluče!
116
II.
(HNED ZA PŮL HODINY.)
(HNED ZA PŮL HODINY.)
To napsal jsem? – To není možná!
a přece poznávám svá slova;
teď rád jsem, že má přání zbožná
jsou „slova, slova“ Hamletova!
Jak dítě, které bylo bito,
se k matce tulí vzlykající,
mně skoro oněch slov je líto
i prosby té se rouhající.
Svět sám zlý dost. Nač v hněvu plamen
polínko svoje přikládati?
On tvrdý dost – nač vlastní kámen
v řež všech proti všem přidávati?
Kdos ranil mne. Jest jemu lépe,
že vychrlil jed svojí duše?
117
Dal vášní hnát se, dítě slepé,
psal, jednal šíleně a hluše.
A rovnat já bych měl se jemu,
dát zaslepit se, zapřít lásku?
Snad cynicky se vysmát všemu
a utrhačství vzíti masku?
Ne! Jak se komu zalíbilo!
Hrob srovná nás a vnuk juž pozná,
kde vzplanul hněv, kde srdce bilo,
jak mezi nimi propast hrozná!
118
SÁM.
Sám, vždycky sám, jak byl jsi při zrození!
Sám byl jsi rovněž v prvním lásky vzplání,
sám ženy na ňadrech, sám v boje vření,
a sám zas jednou budeš v umírání.
Sám potom v hrobě. Sám jsi nalhal sobě,
že kdosi mohl s tebou jedno býti.
Jde každý cestou svou. Co potompo tom tobě?
Vždyť sám je každý v celičkém svém žití.
119
POSLEDNÍ MOUDROST.
Kdos šeptal – druhý to řekřek,
a tobě, by tebe ranil;
rci, jaký bys to byl rek,
těm kdyby jsi se bránil.
Kdos myslil – ať myslí dál!
To poslední všech je právo.
Tys potud vítěz a král,
když v duchu i srdci vše zdrávo.
Svět, lidé, stíny a nic.
V tvé duši v posled vše leží.
Chtěj, nechtěj, méně neb víc,
orloje rafij dál běží.
A v posled srovná vše nás,
chvaliče, sudiče, vždycky
120
ten všemohoucí čas,
a to je ten osud lidský.
Tam kosti, plíseň a prachprach,
Smrt civí tam, odvěká kněžka.
Nač illusí záře a nach,
když cesta tak dlouhá a těžká?
Za chvíli edenských niv
když tolik ztráty a trestu?
To vše moh’s vědět juž dřív
a uspořit sobě tu cestu.
121
ZASTÁVKA.
To srázný let byl. Udýchaný kůň
se zarazil. Jak zřel bych v tmavou tůň,
zřím v minulost, kde se to rve a sváří.
Stůj, druhu, chvíli dumy v objetí,
cval ještě krátký, a již vpadne ti
do uzdy Stáří.
Víš, pamatuješ, jak jsme vyjeli?
Tak oba mladí a tak veselí!
Tu skutkem bylo hned, co byla vůle.
A dnes juž zvolna zvoní zpěv nám rtem:
Co chcem, kam jdem, svým snem a povzletem? –
Ultima Thule!
Hluk za námi. – Slyš, jak se vlní vzduch!
To potlesk byl a křik a slávy ruch,
já nevím, zda to nám platilo vskutku?
122
Což zmije syčeti jsi nepřeslech? –
Dost klidu! – Času není na oddech,
dál, nechť i v smutku!
Dál! – Jak jsme sobě řekli před lety.
Dál! – Snad nám sletí píseň na rety,
snad hořký vzdech jen! – Jedno, milý oři!
My věříme v sfer hudbu přesladkou,
nám přece nejsou hvězdy pohádkou,
jež z tmy se noří.
A jsou-li, nové nám juž v srdci hoří!
123
VERŠE PŘÍTELKYNI, KTERÁ SI STĚŽOVALA NA BLÍŽÍCÍ SE STÁŘÍ.
Ach, máte pravdu; stárnem oba,
je novým katem každý den,
pták zrnkem každým, které zobá,
je o to druhé oloupen.
Jsme vteřiny přec pouhé děti,
a chytati chcem záblesk hvězd;
proč, Bože, květů na té sněti,
proč v hroznu tolik zrnek jest?
A tak než dojdem k poslednímu,
tu v hrudi plamen dávno shas;
ba slovo skoro vázne k rýmu,
jest podezřele řídký vlas.
124
A nemůžem víc oceniti,
a tušíme to ve pláči,
to slední zrno, jež tak svítí,
že bylo by – to nejsladší!
125
VÍM.
Vím, svět jsem svými verši znavil.
Kdo v této spoustě vyzná se?
Mnohé jsem znudil, jiné bavil,
dnes každý k tomu přizná se.
A mně to v hloubi duše jedno.
Co psáno – psáno, žiju dál,
ve hrudi ledno, v hlavě bědno,
že v sled bych sám se sobě smál.
Kdos ohřeje se na mém zpěvu,
kdos usměje se všetečně,
kdos jádro chytí a kdos plevu,
a obé v posled zbytečně.
126
Neb sám zas půjde svojí drahou,
řeht rolničky mu jest můj rým.
Tvůj život musí ti být vláhou,
jinak jsi ztracen – a to vím.
127
HODINY.
Hodiny zrnka jsou písku,
tu zvolna tekou, tu v trysku;
jim věčnost drží svou misku.
Jdou zvolna – když touhou se třesu,
jdou v trysku – v lásky mé plesu.
Však vždy let jejich v děsu.
Znám tu jen, již duše drží,
ta druhá – je temnou juž strží,
kdo třetí, ďas či BůhBůh, strží?
Hodiny v bezdno se řítí,
záchvěvy, bubliny, kvítí...
a přec v nich – celé tvé žití.
128
DNOVÉ.
Jsou dny jak zrnka pepře hnědá,
jež dítě pouští prstíky,
však sotva jedno k ústům zvedá,
hned nářek z toho veliký.
Ó nech je, ať jen ledabylo
v tmu skanou, z které vstaly, zpět,
a s nimi vše, co draho, milo,
stisk ruky, úsměv, sladký hled.
Jen k jejich nechtěj vnikat jádru,
tam nevýslovná hořkost spí,
a poslez krev, již máš v svém ňadru,
bůhví jak na tvé ruce lpí.
129
A hořkost pálí a krev pálí,
a vesmír hrob je veliký –
dny, život, – pusť je hezky z dáli
jak dítě pepř skrz prstíky.
130
MODLITBA VEČERNÍ.
Jdu k tobě, věčný světla zdroji,
v tmách nočních jdu; za svahy hor
tys dávno kles po pouti svojí,
víc nezřím tě, však s tebou pojí
mne pevné víry svor.
Vím, vstaneš; nevím, já-li vstanu.
Ty zapláš a já zhasnu snad.
Však jestli proberu se k ránu
skrz dum a snů svých karavanu,
zas pozdravím tě rád.
Sil’s teplo, sílu, vzruch a plamen
v mé všecky údy schvácené;
tys dláto byl a já jen kámen,
já nudy poušť – ty svěží pramen
u cesty ztracené.
131
Teď kterým asi planeš rájům,
ó bajná duše vesmíru!?
V dno asi jakým patříš tajům?
Tropickým dálným žehnáš krajům,
co na list papíru.
Mně stín se skrádá noci šeré.
Ó slunce, jaký to je div,
plát v lidské mozky tisíceré,
zrát v hroznu, v hrdle šedoperé
i pěničky být živ!
Kdes nyní? – Zda tvé česá vlasy
noc matka na dně moře kdes,
z nichž jiskry, tisíceré jasy
hvězd nesčíslných bajné krásy
se řinou do nebes?
A ráno vzplaneš znova svěží...
Zda není všecko přelud, sen?
A větry dují, mračna běží
a mrtví tiše v hrobě leží
a těm jest nejlíp jen.
132
DOZVUKY.
[133]
PÍSEŇ – EPILOG.
Větrům v plen hoď písně svoje,
srdce lásce hodit spěš,
oboje zas v konec boje
s bezpečností nalezneš.
Srdce, písně svadlé celé,
samá rána, krve nach,
pivoňky, o Božím těle
kudy slavný průvod táh.
[135]
VICHR A DUŠE.
Když v noci vítr ulicemi šílí,
má duše ihned o závod s ním cválá,
s ním vyje, sténá, úpí, pláče, kvílí,
to bouř a vzdor, to skřek a honba stálá.
Však sotva oba úsvit jitra vidí,
hned poznají, že vše to bylo darmo;
zas duše skloní se hned ve jho lidí
a vichr ve kosmických řádů jarmo.
Nechť třeba oba zas jdou starou drahou,
jak otroci v klád svoru pracující:
ten vzkřek a vzdor – byl oběma přec vlahou,
ten kvil a pláč byl hymnou jásající!
136
NAD SVOU NOVOU KNIHOU.
Půjdeš za jinými
v temno, prázdno, stín;
myšlénky tvé – dýmy,
pouhý zvuk – tvé rýmy,
ale čin, kde čin?
Půjdeš za jinými,
sester máš juž víc.
Ne víc bouřlivými
křídly – kroky mdlými
půjdeš, splyneš v nic.
Půjdeš za jinými,
v prázdnou kolej cest,
zraky prosebnými
hledat srdce – rci mi, –
kde dnes jedno jest?
137
Půjdeš za jinými,
hrdě sjedeš k dnu
tůně, víry svými
jež se chechtá zlými
citu, touze, snu.
V Thule mlh a zimy
s věčna velebou
půjdeš za jinými,
napřed jdi, splyň s nimi...
jdu hned za tebou!
138
MŮJ PES.*)
(Odpověď M. A. Šimáčkovi na jeho báseň stejného jména.)
I za mnou běžel, byl mým hořem,
kam hnul jsem se, byl za mnou všady,
však byl-li on psem, já byl ořem,
tak hned nepřijdem dohromady.
On v každou moji radost štěkal,
on slintal v každé moje štěstí,
teď snad mne předběh, aby čekal
kdes u věčnosti na rozcestí.
Ať čeká! – Mne víc nezachmuří,
já ztratil vše – co ztratit mohu?
Vím, ať si osud jak chce zuří,
jsem každou ranou bližší Bohu.
*) Viz červencový sešit „Květů“ str. 48.
139
Ten sluje mír a klid a ticho,
vše ostatní jak prach tu mizí.
Co, slávo, chceš, a co ty, pýcho?
vy směšné cetky lidské řízy!
Vás ten pes zdeptá v prach a dýmy,
a nebe jeho žehnej práci!
Však na tom, co jsem, zuby svými
se jistě trhan utrmácí.
Já ve snu kdys – svět dřímal v stínu –
Cerbera toho za šíj chytil
a držel jsem jej na svém klínu
a jeho mrazný dech jsem cítil
Aa zřel jsem – bylo mi to vlahou,
a tobě, druhu, též se stane:
jak poctivých on lidí snahou
měl všecky zuby vylámané.
140
MOMENT PSYCHOLOGICKÝ.
Sta myšlének jak jisker žhavých
a bizarních sta nápadů
mou hlavou tančí v pózách hravých,
však bez míry a souladu.
Tak leccos moh bych ještě říci,
co v hloubi duše burácí,
však neklid, vichr těkající,
dál všecky listy obrací.
Cos myslím si o světa běhu,
cos o lásce, cos o kráse,
a cítím posud lásky něhu
i chuť obstáti v zápase.
A do areny plnou silou
zas vstoupit chtěl bych bujaře
141
a cítit mízu žití čilou,
jak mladistvý kmen na jaře.
Však cos mne poutá, cos mne drží,
cos chytá na tetivě šíp,
nad fantastických vidin strží
můj humor klímá i můj vtip.
A nechám klidně prchat chvíle
a tupě patřím do kraje
a úhořím v své plné síle
se roztržitě dívaje
Zaza cigarety dýmem denně
i za svých vidin oblakem,
jak hoši patří udiveně
svým prchajícím za drakem.
142
TŘÍŠŤ.
Dech jara, v němž se v zlatém slunce jasu
hrot meče Michaela blýští,
v ráz ledný krunýř rozbil, v krátkém času
že celá řeka pluje v tříšti.
Má duše, kterou do okovů ledu
spjal život všední, smutný, těsný,
kdo rozbil pouta tvá, že spěješ k předu,
ký byl to jen duch Vesny?
Ó cítím, věčna duch to velký, božský,
tvá všecka těžká pouta zkrušil,
zřím veselý a hrdý na ty trosky,
v něž andělský meč bušil.
143
A jako v řece tříšť se žene k moři
v dál neznámou, tak v tuše
my plujem v nekonečno a vstříc zoři
s tou tříští, ó má duše!
144
OBSAH
Předehry:
Okna v bouři11
Ave dolor!13
Nervy15
Podzimní melodie18
Chyť!20
Smyté obrazy:
Nocleh25
Stíny29
U hřbitovní zdi31
Zrcadlo33
Opuštěné doly36
Zmizelý ráj38
Ocúnky41
Plavba43
[145]
Písně o štěstí
Melodie47
Mrtvé štěstí49
Stará píseň51
Vůně v srdci53
Dumka54
V podzimních mlhách56
Smutný večer58
Vítr60
Ne, Bože, více štěstí63
V bezsenné noci64
Píseň o lidské touze65
Zimní hvězdy6667
Naladění68
Adagio v jeseni69
Kam?70
Sloky72
Z lásky a o lásce
Za trochu lásky75
Stará píseň o lásce76
Ballada o lásce78
Povzdech80
Apostrofa81
Herbář83
Vesna a láska85
Impromptu87
[146]
Píseň nešťastných milencůvmilenců88
Sloky89
Zjevení91
Olivový květ92
Život vteřiny94
Epitaf sobě96
Hovor duší97
Smutná moudrost:
V dnech šerých103
Poutník105
Sloky107
Před jesení109
Sladké a hořké chvíle111
Čím dále do let113
Tempora mutantur115
Hned za půl hodiny117
Sám119
Poslední moudrost120
Zastávka122
Verše přítelkyni atd.124
Vím126
Hodiny128
Dnové129
Modlitba večerní 131
[147]
Dozvuky:
Píseň – epilog135
Vichr a duše136
Nad svou novou knihou137
Můj pes139
Moment psychologický141
Třísť143
E: js + sf; 2002
[148]