VÍTR.

VÍTR.
Vítr nocí štká a skučí, jako šelma poraněná úpí, nyje, vyje, hlučí. Z hloubi jako lesy hučí, jako na řetěze fena vítr nocí štká a skučí. Jako býk na jatkách bučí, jako mroucí dítě sténá, úpí, nyje, vyje, hlučí. Jako zoufalec, jejž mučí tisíc bolů beze jména, vítr nocí štká a skučí. 60 Léhá v dvéře, chodbou kňučí, v okna tluče uzavřená, úpí, nyje, vyje, hlučí. Komíny se vine, bzučí v krby útokem se žena, vítr nocí štká a skučí. Trhá štíty jízdou ručí, mraků houšť jím roztřepena, v nich on nyje, vyje, hlučí. O své illuse kdo chudší, ptá se, jaká žití cena? Vítr nocí štká a skučí. Tisíc příšerných snů pučí v lbi, jež divě rozžhavena, co tak nyje, vyje, hlučí. Těžko zapomnít se učí... Sláva, láska, dým a pěna! Vítr nocí štká a skučí. Padl bych mu do náručí jak list, jako vlny pěna, když tak nyje, vyje, hlučí. 61 V honbě hřmí to stále prudší, kosmu duše uvězněna v prostor snad to štká ua skučí, úpí, nyje, vyje, hlučí! 62