VICHR A DUŠE.

Jaroslav Vrchlický

VICHR A DUŠE.
Když v noci vítr ulicemi šílí, má duše ihned o závod s ním cválá, s ním vyje, sténá, úpí, pláče, kvílí, to bouř a vzdor, to skřek a honba stálá. Však sotva oba úsvit jitra vidí, hned poznají, že vše to bylo darmo; zas duše skloní se hned ve jho lidí a vichr ve kosmických řádů jarmo. Nechť třeba oba zas jdou starou drahou, jak otroci v klád svoru pracující: ten vzkřek a vzdor – byl oběma přec vlahou, ten kvil a pláč byl hymnou jásající! 136