SLOKY.

SLOKY.
Zřím posud s plachou bázní v ona léta, jež přijdou jistě, kdy mé duše strom stát bude holý, co vše kolem zkvétá, ach, zřím tam v bázni, chvím se v citu tom! Ó sladký sen, umříti na rtu s písní, jak při chorálu vlastním Sofokles, mít písní v každý máj, co květů tísní se na větvích, co v klíně má jich les! A přece jednou i má píseň ztichne, a budu jako prázdný zlatodol; Kdyskdys bylo zlato tam, kdo kol jde, vzdychne, teď trávou se tam nezachvěje stvol. Pták v letu sotva tikne nad tím lomem a zabočí dál, kamsi v zkvětlý hloh, 107 dol k větrům hluch, ni nepromluví s hromem, jen zrytá půda kol a štěrku stoh. Jen bludný cikán oheň vznítí v klestí, v tom odlehlém a pustém výmolu, kde kvetl strom, kde přebývalo štěstí, pták pěl a milenci šli pospolu. A přec i potom skála zachvěje se, a zazvučí jak Memnon v zátiší; však slední vzdech ten zapadne kdes v lese. Kdo půjde kol a kdo jej uslyší? A půjde-li, on zrychlí krok svůj v bázni a domů pospíší pln hořkých tuch. Co na tom? Píseň v prázdnu nejlíp zazní a v prázdných chrámech bývá nejspíš Bůh! 108