PLAVBA.

PLAVBA.
Ó čas je proudné velké moře a hodiny jsou vlny v něm, člun, život, v radost jako v hoře, a ty jsi plavec tich a něm. Tu usmívavě kyne vlna, ta nese růží svěžích list, a božských tajemství je plna a plane jako amethyst. Kol blažených ostrovů spěla, kde oranž dýchá, šepce keř, a polibky, co hudba zněla, se myrt a laurů smála šeř. I vzdychneš: Vlno, mojí lodi směr štěstí vytoužený dej! 43 Ať aspoň jednu růži hodí mi láska v tento vír a rej! A jedeš dál, je vlna kalná a do krve se skoro tmí, a dole hloubka duní valná, jak rány kladiv tam to hřmí. I prosíš: Dále, vlno, dále mne ku šťastnějším břehům nes, tam ke stromům a ne k té skále, kde písní, tamburin zní ples! A vlna jak by rozuměla, tvou loďku stočí v jasný proud, nad tebou hvězda zahořela, je svatvečer, je sladko plout. Však čím je sladčej, duch se chvěje, juž sladké báji nevěří, zří v dálku přec pln beznaděje, kdy vlny v loďku udeří. A na rtech váznou vzdech i slova. Ó vlny, vlny vířivé! Ta, jež plá nejvíc do růžova, ta pohltí loď nejdříve! 44