PLAVBA.
Ó čas je proudné velké moře
a hodiny jsou vlny v něm,
člun, život, v radost jako v hoře,
a ty jsi plavec tich a něm.
Tu usmívavě kyne vlna,
ta nese růží svěžích list,
a božských tajemství je plna
a plane jako amethyst.
Kol blažených ostrovů spěla,
kde oranž dýchá, šepce keř,
a polibky, co hudba zněla,
se myrt a laurů smála šeř.
I vzdychneš: Vlno, mojí lodi
směr štěstí vytoužený dej!
43
Ať aspoň jednu růži hodí
mi láska v tento vír a rej!
A jedeš dál, je vlna kalná
a do krve se skoro tmí,
a dole hloubka duní valná,
jak rány kladiv tam to hřmí.
I prosíš: Dále, vlno, dále
mne ku šťastnějším břehům nes,
tam ke stromům a ne k té skále,
kde písní, tamburin zní ples!
A vlna jak by rozuměla,
tvou loďku stočí v jasný proud,
nad tebou hvězda zahořela,
je svatvečer, je sladko plout.
Však čím je sladčej, duch se chvěje,
juž sladké báji nevěří,
zří v dálku přec pln beznaděje,
kdy vlny v loďku udeří.
A na rtech váznou vzdech i slova.
Ó vlny, vlny vířivé!
Ta, jež plá nejvíc do růžova,
ta pohltí loď nejdříve!
44