OKNA V BOUŘI.

OKNA V BOUŘI.
Mně líto oken, když se v bouři třesou. Ty první cítí větru nárazy, zvěst první hromů dunících k nám nesou, v nich šlehnou blesku první obrazy. A po nich první slza mračen stéká, než zhoustne v liják, první prška krup v ně řinčí divě, než se bouře vzteká, svůj hlásá jimi majestátní vstup. Vše větru záchvaty i pausy znají, v tmy hýkání jak zmírajících křeč, noc bez konce, které jest zoře bájí, vše živlů muky, pro něž chudá řeč. Však z rána zakalená, tupě civí a bez výrazu němých do ulic, [11] když bouř juž šlehla svojím ořům v hřívy, zří v šero leskem mrtvých zřítelnic. Těm oknům verše mé se podobáte, vy první rovněž nitra každý spor, mé vichřice, mé blesky, hromy znáte, mých roztříštěných tužeb meteor. A ptáte, chvějete se v divé křeči při každém nárazu té bouře zlé, jak oběť, které na šíji vrah klečí, a zápasíte marně v síle mdlé. A napsány pak – cizích lidí tlupě v tvář leskem zříte mrtvých zřítelnic, tak s resignací, prázdně tak a tupě, jak okna zří po bouři do ulic. 12