APOSTROFA.

Jaroslav Vrchlický

APOSTROFA.
Ó lásko, často na tvé dvéře jsem klepal, poutník zbloudilý, kterému v bázni, v nedůvěře se slzy v oči loudily. A dlouho ty jsi byla hlucha v svém démantovém paláci; já ztratil všecku sílu ducha, a ruka od ran krvácí. Juž chtěl jsem smutně zahanbený jít nazpět, vzdán juž osudu, jak Samson zloupen rukou ženy o kštice krásných přeludů. Juž chtěl jsem v tupé resignaci tvé zdání za tvou pravdu mít 81 a v jednotvárné všední práci se jak slepý krt pohrobit. Zda otevřela’s nyní? – Skoro se chvěju před tvou velebou. Jsi nesmírná tak, lidstva zoro, a já jsem červem před tebou. I cítím, že by lépe bylo stát u dveří a klepat dál, zřít z dálky zářící tvé dílo – neb chvím se – o svůj ideal. 82