MŮJ PES.*)

MŮJ PES.*) (Odpověď M. A. Šimáčkovi na jeho báseň stejného jména.)
I za mnou běžel, byl mým hořem, kam hnul jsem se, byl za mnou všady, však byl-li on psem, já byl ořem, tak hned nepřijdem dohromady. On v každou moji radost štěkal, on slintal v každé moje štěstí, teď snad mne předběh, aby čekal kdes u věčnosti na rozcestí. Ať čeká! – Mne víc nezachmuří, já ztratil vše – co ztratit mohu? Vím, ať si osud jak chce zuří, jsem každou ranou bližší Bohu. *) Viz červencový sešit „Květů“ str. 48.
139 Ten sluje mír a klid a ticho, vše ostatní jak prach tu mizí. Co, slávo, chceš, a co ty, pýcho? vy směšné cetky lidské řízy! Vás ten pes zdeptá v prach a dýmy, a nebe jeho žehnej práci! Však na tom, co jsem, zuby svými se jistě trhan utrmácí. Já ve snu kdys – svět dřímal v stínu – Cerbera toho za šíj chytil a držel jsem jej na svém klínu a jeho mrazný dech jsem cítil Aa zřel jsem – bylo mi to vlahou, a tobě, druhu, též se stane: jak poctivých on lidí snahou měl všecky zuby vylámané. 140