STÍNY.

STÍNY.
V té říši, v které prostor a též čas kams do neznámé hlubiny se zřítí, kde pouze mlhovin mdlý plane jas, jenž dlouhou nivou asfodelů svítí; Kdekde stíny těch, co žili jedenkrát, se zdvihnou, mihnou v matné mlhy směsi a zapadnou a zniknou, vír a chvat jak divoký je dál rve v stínů lesy: Tam potkali se dva, ti na zemi let deset i víc ještě žili spolu, šli trny věrně jako růžemi a říkali si „šťastní“ v zemském dolu. Zde, každá maska s tělem zároveň kde s duše lidské padne bez přetvářky, 29 kde pravda zvedne zářnou pochodeň nad všemi plesy lidskými i nářky: Ti dva zde proti sobě stáli teď ve průsvitné z mlh, duchovité říze; jak čekal každý by z nich odpověď, tak patřili v tvář zdiveni si cize. Jak hledali by v minulosti cos, čím zas by mohli spojit svoje duše, zde jako tam kdys ve společný los, a čekali a chvěli se v zlé tuše. Neb ničeho tu. – Celá řada let, kde žili „šťastni“ v světě vedle sebe, v jich duši jeden nenechala sled, ni pekla tmu a též ne záblesk nebe. Ni jeden srdcí tluk, ni jeden hlas, ni jeden záchvěv ku světlu a k výši teď strunou jejich nitra nezatřás. Tak stáli proti sobě v mrtvé tiši. A znikli, zapadli, ten divný cit jen sáh jim při tom duší do hlubiny: Jak mohli léta takto v bludu žít, tak cizí sobě, na zemi juž stíny! 30