ZMIZELÝ RÁJ.

ZMIZELÝ RÁJ.
Kdys v Apeninách kout jsem našel svěží. Co žár a nuda léta na všem leží, tam zpíval ručej, šuměl keř i strom a čaloun břečtanu nes bílý lom. Tam lítal pták, tam těkal motýl zlatý, tam v trávě zvedal se květ kropenatý, chlad z pramene vál a kaštany táh a habřím třás a listím v osykách. Po prašné pouti, stále výš kde zvedá se obraz Madonny jen, pod nímž sedá mdlý pifferaro, pasák bosonoh, kde sotva kleč se křiví, nízký hloh, Bylbyl tento kout mi pravým překvapením. Jak v trávu pad jsem, klasů, stvolů chvěním 38 se opíjel, jak lokal stín a chlad! a řek si: Častěj sem pospíším rád! Však podivno! Za pár dnů v chvíli prázdné jsem cestou dal se kolem strže srázné, za kamenitým tokem Panaru jsem kvapně kráčel v slunce požáru. Zde cesta výš! – Madonna tam! – Víc stranou! Teď lískovím, pak onou stezkou sdranou od jarních dešťů – tam ráj můj spí skryt, tam stín a chládek splývá na pažit! Však darmo hledám – příkré tesy slézám, kol vláčím se a kouta nenalézám, tam ovšem cos jak břečťan zdobí tes, však řídký, svadlý, kde byl svěží les. Tam jakés lískoví, tam habří malé, však nízké dnes a divně zakrsalé, po zdroji vlhká stopa v hloží jen, list lopuch, třtiny klas je zaprášen. A skoro stejné vedro, – zdání klamné! – zde sálá jako vedle v skalách na mne, mám lehnout, nevím, sednout, snít a číst? Kam prchly chlad a svěžest z těchto míst? 39 Proč bylo to zde a dnes víc to není? Kdo vinen? Hodina či osvětlení? Či dlouhá vedra, či můj vlastní klam, jenž poprv viděl víc, než v skutku tam? Já nevím. Cítím jen, ten kout mi cizí jen jako přelud, a ten každý zmizí... A šelest listů, který z hloubi zněl, jak tichý smích můj smutek provázel. 40