U HŘBITOVNÍ ZDI.

Jaroslav Vrchlický

U HŘBITOVNÍ ZDI.
Nad zídku hřbitova se ukláním, dvou světů jak by byla rozhraním, před zídkou udupaný pažit leží a za ní vlhký, travnatý kout svěží. Před zídkou život – za ní smrti sen. Jak zázrakem tu poměr obrácen, zde poušť pod živých kroků ruchem kyne, tam v mrtvých tiši jaké loubí stinné! I myslím, strom co na mne květy třás, to hrobu taj, že dýchá žitím zas, a jako z hrobu chlad tam stín a tráva: tak z bolesti a ztrát nám úkoj vstává. 31 A cítím jak ten, kdo zná tíží pout, jak v srdci drahý taký vlhký kout, čím víc tam hrobů, víc tam květů kývá, vždy cos tam šepce a vždy cos tam zpívá. 32