TEMPORA MUTANTUR.

Jaroslav Vrchlický

TEMPORA MUTANTUR.
I. I.
Kdys o lásku jsem Boha prosil, každému padal do náruče; v les nadarmo jsem dříví nosil, teď prosím jen o krůpěj žluče.
Neb s láskou – dím to mezi náma – je hotov brzy člověk v žití, ta dáma mnoho chce a klamá, to ambra, která nenasytí. A srdce hladovo je stále, v něm touhy plamen věčně žhavý, a život valčík v karnevale a pouze žluč – ta dobře tráví. Tož prosím, pane na výsosti, bych na tvém slavném hodokvasu 115 moh strávit maso jako kosti a nemusil se báti času, Jenžjenž, lačný pes tvůj, stále čichá a hosty tvé pod stolem tahá; platí-li něco mužná pýcha, platí-li něco k výši snaha: Ať v buben změny bez ustání Smrt, tambor, hnáty svými tluče: Ne soucit víc, ne milování, jen žluče dej mi, hodně žluče! 116
II.
(HNED ZA PŮL HODINY.)
(HNED ZA PŮL HODINY.)
To napsal jsem? – To není možná! a přece poznávám svá slova; teď rád jsem, že má přání zbožná jsou „slova, slova“ Hamletova!
Jak dítě, které bylo bito, se k matce tulí vzlykající, mně skoro oněch slov je líto i prosby té se rouhající. Svět sám zlý dost. Nač v hněvu plamen polínko svoje přikládati? On tvrdý dost – nač vlastní kámen v řež všech proti všem přidávati? Kdos ranil mne. Jest jemu lépe, že vychrlil jed svojí duše? 117 Dal vášní hnát se, dítě slepé, psal, jednal šíleně a hluše. A rovnat já bych měl se jemu, dát zaslepit se, zapřít lásku? Snad cynicky se vysmát všemu a utrhačství vzíti masku? Ne! Jak se komu zalíbilo! Hrob srovná nás a vnuk juž pozná, kde vzplanul hněv, kde srdce bilo, jak mezi nimi propast hrozná! 118