TEMPORA MUTANTUR.
I.
I.
Kdys o lásku jsem Boha prosil,
každému padal do náruče;
v les nadarmo jsem dříví nosil,
teď prosím jen o krůpěj žluče.
Neb s láskou – dím to mezi náma –
je hotov brzy člověk v žití,
ta dáma mnoho chce a klamá,
to ambra, která nenasytí.
A srdce hladovo je stále,
v něm touhy plamen věčně žhavý,
a život valčík v karnevale
a pouze žluč – ta dobře tráví.
Tož prosím, pane na výsosti,
bych na tvém slavném hodokvasu
115
moh strávit maso jako kosti
a nemusil se báti času,
Jenžjenž, lačný pes tvůj, stále čichá
a hosty tvé pod stolem tahá;
platí-li něco mužná pýcha,
platí-li něco k výši snaha:
Ať v buben změny bez ustání
Smrt, tambor, hnáty svými tluče:
Ne soucit víc, ne milování,
jen žluče dej mi, hodně žluče!
116
II.
(HNED ZA PŮL HODINY.)
(HNED ZA PŮL HODINY.)
To napsal jsem? – To není možná!
a přece poznávám svá slova;
teď rád jsem, že má přání zbožná
jsou „slova, slova“ Hamletova!
Jak dítě, které bylo bito,
se k matce tulí vzlykající,
mně skoro oněch slov je líto
i prosby té se rouhající.
Svět sám zlý dost. Nač v hněvu plamen
polínko svoje přikládati?
On tvrdý dost – nač vlastní kámen
v řež všech proti všem přidávati?
Kdos ranil mne. Jest jemu lépe,
že vychrlil jed svojí duše?
117
Dal vášní hnát se, dítě slepé,
psal, jednal šíleně a hluše.
A rovnat já bych měl se jemu,
dát zaslepit se, zapřít lásku?
Snad cynicky se vysmát všemu
a utrhačství vzíti masku?
Ne! Jak se komu zalíbilo!
Hrob srovná nás a vnuk juž pozná,
kde vzplanul hněv, kde srdce bilo,
jak mezi nimi propast hrozná!
118