MODLITBA VEČERNÍ.

Jaroslav Vrchlický

MODLITBA VEČERNÍ.
Jdu k tobě, věčný světla zdroji, v tmách nočních jdu; za svahy hor tys dávno kles po pouti svojí, víc nezřím tě, však s tebou pojí mne pevné víry svor. Vím, vstaneš; nevím, já-li vstanu. Ty zapláš a já zhasnu snad. Však jestli proberu se k ránu skrz dum a snů svých karavanu, zas pozdravím tě rád. Sil’s teplo, sílu, vzruch a plamen v mé všecky údy schvácené; tys dláto byl a já jen kámen, já nudy poušť – ty svěží pramen u cesty ztracené. 131 Teď kterým asi planeš rájům, ó bajná duše vesmíru!? V dno asi jakým patříš tajům? Tropickým dálným žehnáš krajům, co na list papíru. Mně stín se skrádá noci šeré. Ó slunce, jaký to je div, plát v lidské mozky tisíceré, zrát v hroznu, v hrdle šedoperé i pěničky být živ! Kdes nyní? – Zda tvé česá vlasy noc matka na dně moře kdes, z nichž jiskry, tisíceré jasy hvězd nesčíslných bajné krásy se řinou do nebes? A ráno vzplaneš znova svěží... Zda není všecko přelud, sen? A větry dují, mračna běží a mrtví tiše v hrobě leží a těm jest nejlíp jen. 132