MODLITBA VEČERNÍ.
Jdu k tobě, věčný světla zdroji,
v tmách nočních jdu; za svahy hor
tys dávno kles po pouti svojí,
víc nezřím tě, však s tebou pojí
mne pevné víry svor.
Vím, vstaneš; nevím, já-li vstanu.
Ty zapláš a já zhasnu snad.
Však jestli proberu se k ránu
skrz dum a snů svých karavanu,
zas pozdravím tě rád.
Sil’s teplo, sílu, vzruch a plamen
v mé všecky údy schvácené;
tys dláto byl a já jen kámen,
já nudy poušť – ty svěží pramen
u cesty ztracené.
131
Teď kterým asi planeš rájům,
ó bajná duše vesmíru!?
V dno asi jakým patříš tajům?
Tropickým dálným žehnáš krajům,
co na list papíru.
Mně stín se skrádá noci šeré.
Ó slunce, jaký to je div,
plát v lidské mozky tisíceré,
zrát v hroznu, v hrdle šedoperé
i pěničky být živ!
Kdes nyní? – Zda tvé česá vlasy
noc matka na dně moře kdes,
z nichž jiskry, tisíceré jasy
hvězd nesčíslných bajné krásy
se řinou do nebes?
A ráno vzplaneš znova svěží...
Zda není všecko přelud, sen?
A větry dují, mračna běží
a mrtví tiše v hrobě leží
a těm jest nejlíp jen.
132