ZRCADLO.

ZRCADLO.
Má duše jest jak zrcadlo, jež od let na zdi visí, kus žití do ní upadlo, v ní obrazy se mísí. A zrovna jako v zrcadle, kde jsou všech dnes jen stopy? Vše v tůň kams divně zapadlé se za práh vědomí topí. Byl by to divný karneval, kdyby tak mohl ve skle se zjevit svět, jež kdys tam plál v své celé kráse lesklé. Co zrcadlo vše vidělo ta léta, co na zdi visí, 33 za mnohé by se stydělo, je líp, že bylo to kdysi. Je líp, že zhltlo vše zrcadlo, že kams to v nepaměť slétlo, že v tůň to neznáma zapadlo a nevrátí se juž v světlo. Však báj dí, v půlnoc truchlivou když sám zříš v plochu temnou, že tváře a zjevy zašlé jdou z tmy stínů konturou jemnou. Rys dívčí tváře koketné, tu vějíř, tam krajka, prs bílý, jen reflexem sklo vše prolétne, než v staré nic se chýlí. Tak z duše vstávají postavy, když světla denní ruch dřímá, jsou matny, bledy a mlhavy, a každá divně tak jímá. Ó, líp je, aby dál spaly tam, nač volat je v svit denní? A přece jdou... tu rovněž znám – ten úsměv – políbení! 34 Ta hrozí mi, pěst zatíná, ta hledí apaticky, ta žehnat chce – však proklíná ten celý život lidský. Ó znám vás, znám! To divadlo tak smutné až k smrti bývá... V tom zory jas šlehne v zrcadlo, to prázdné zas na zdi se dívá – 35