STÍNY.
V té říši, v které prostor a též čas
kams do neznámé hlubiny se zřítí,
kde pouze mlhovin mdlý plane jas,
jenž dlouhou nivou asfodelů svítí;
Kdekde stíny těch, co žili jedenkrát,
se zdvihnou, mihnou v matné mlhy směsi
a zapadnou a zniknou, vír a chvat
jak divoký je dál rve v stínů lesy:
Tam potkali se dva, ti na zemi
let deset i víc ještě žili spolu,
šli trny věrně jako růžemi
a říkali si „šťastní“ v zemském dolu.
Zde, každá maska s tělem zároveň
kde s duše lidské padne bez přetvářky,
29
kde pravda zvedne zářnou pochodeň
nad všemi plesy lidskými i nářky:
Ti dva zde proti sobě stáli teď
ve průsvitné z mlh, duchovité říze;
jak čekal každý by z nich odpověď,
tak patřili v tvář zdiveni si cize.
Jak hledali by v minulosti cos,
čím zas by mohli spojit svoje duše,
zde jako tam kdys ve společný los,
a čekali a chvěli se v zlé tuše.
Neb ničeho tu. – Celá řada let,
kde žili „šťastni“ v světě vedle sebe,
v jich duši jeden nenechala sled,
ni pekla tmu a též ne záblesk nebe.
Ni jeden srdcí tluk, ni jeden hlas,
ni jeden záchvěv ku světlu a k výši
teď strunou jejich nitra nezatřás.
Tak stáli proti sobě v mrtvé tiši.
A znikli, zapadli, ten divný cit
jen sáh jim při tom duší do hlubiny:
Jak mohli léta takto v bludu žít,
tak cizí sobě, na zemi juž stíny!
30