MŮJ PES.*)
(Odpověď M. A. Šimáčkovi na jeho báseň stejného jména.)
I za mnou běžel, byl mým hořem,
kam hnul jsem se, byl za mnou všady,
však byl-li on psem, já byl ořem,
tak hned nepřijdem dohromady.
On v každou moji radost štěkal,
on slintal v každé moje štěstí,
teď snad mne předběh, aby čekal
kdes u věčnosti na rozcestí.
Ať čeká! – Mne víc nezachmuří,
já ztratil vše – co ztratit mohu?
Vím, ať si osud jak chce zuří,
jsem každou ranou bližší Bohu.
*) Viz červencový sešit „Květů“ str. 48.
139
Ten sluje mír a klid a ticho,
vše ostatní jak prach tu mizí.
Co, slávo, chceš, a co ty, pýcho?
vy směšné cetky lidské řízy!
Vás ten pes zdeptá v prach a dýmy,
a nebe jeho žehnej práci!
Však na tom, co jsem, zuby svými
se jistě trhan utrmácí.
Já ve snu kdys – svět dřímal v stínu –
Cerbera toho za šíj chytil
a držel jsem jej na svém klínu
a jeho mrazný dech jsem cítil
Aa zřel jsem – bylo mi to vlahou,
a tobě, druhu, též se stane:
jak poctivých on lidí snahou
měl všecky zuby vylámané.
140