APOSTROFA.
Ó lásko, často na tvé dvéře
jsem klepal, poutník zbloudilý,
kterému v bázni, v nedůvěře
se slzy v oči loudily.
A dlouho ty jsi byla hlucha
v svém démantovém paláci;
já ztratil všecku sílu ducha,
a ruka od ran krvácí.
Juž chtěl jsem smutně zahanbený
jít nazpět, vzdán juž osudu,
jak Samson zloupen rukou ženy
o kštice krásných přeludů.
Juž chtěl jsem v tupé resignaci
tvé zdání za tvou pravdu mít
81
a v jednotvárné všední práci
se jak slepý krt pohrobit.
Zda otevřela’s nyní? – Skoro
se chvěju před tvou velebou.
Jsi nesmírná tak, lidstva zoro,
a já jsem červem před tebou.
I cítím, že by lépe bylo
stát u dveří a klepat dál,
zřít z dálky zářící tvé dílo –
neb chvím se – o svůj ideal.
82