CHYŤ!
Vím, zřídka že motýla písní
v svých rhytmů chytnu síť,
kol skrání se mi dav jich tísní
a každý volá: Chyť!
Je možna? Jednou zkusíme to
na zdař bůh v důvěře,
plá v duši mojí posud léto
a kvete v nádheře.
Hle, právě tam zas jeden letí,
nuž, za ním! – Pryč se mih,
tam směje se mi v květů změti
barvami křídel svých.
Tam jiný! – Toho jistě chytím,
kde svítí jitrocel;
20
a juž se za ním v běhu řítím,
a na prstech – jen pel!
Tož raděj pustím se v ty davy
zářících bělásků –
Ó ne, dál víří kol mé hlavy
kams dívkám do vlásků.
Pst! V tom se opět jeden míhá
na rudém jeteli
a zlatý křídel okraj zdvihá
sám černě ztemnělý.
Ten bude můj! – Ó, chyba zase,
i tento nečeká,
jak duma v letního dne jase
jen tmí se z daleka.
A tak jsem utratil den, v stinných
jenž prouhách has a bled,
hle, motýlů tu zástup jiných
se tiše z vřesu zved.
Já za nimi se pustil hbitě
tam v alej, v náruč tmám,
a chytal rychle v svoje sítě,
až chytil jsem se sám.
21
Já chytil v konec dlouhé práce
– buďme si důvěrní –
pochmurné pouze meditace,
jen můry večerní.
Do rosné klesl jsem tu trávy,
v dál hodil rytmů síť –
Den vzplál, rej nový kol mé hlavy
jak v tanci: Chyť nás, chyť!
22