Ó všickni, po světle jenž prahnete,
zde jeho zdroje vám se otevrou,
zde svaté vody, z nichž pít přáno vám.
Však poslyšte, než svaté obřady
vás pojmou v svoje věčná tajemství,
báj svatou Kybely i Attise.
Jak láká číše, kterou podáváš!
To bylo v čase šedém, pradávném,
kdy po světě kol hory chodily,
kdy lesy velké z bažin vznášely
ku světlu obrovské své koruny;
zem ještě vlhká po svém zrození
se třásla ve náručí vesmíru
jak děcko v kolébce. V ten dávný čas,
kdy nedotknuta ještě vinou zem
se skvěla čista jak lotosu květ,
ji rádi bozi s výšin oblačných
ku svojí volívali návštěvě
a milé bylo jim zde prodlení.
Ó rychle očistěte srdce své,
ať nelpí na něm viny ani stín,
neb velké věci pak se udály,
jež chápati jest smrtelníku taj.
Jsem sluha bohů, zbožně naslouchám.
V těch dnech Kybela, matka bohů všech,
ta velebná a mocná, zářící,
zem navštívila jata soucitem
k té ubohé, jež jako lapena
se v síti světů sem tam zmítala.
Rod bohů mocných, šírovládnoucích
snad cítila juž tenkrát v žilách svých
a hledala jen, kde by naplnit
se mohly svaté taje vtělení.
Ó žehnána buď námi na věky!
U řeky Gallu Attis, pastýř, žil,
hoch spanilý a lásky nezkušen,
a první jistě byla Kybela,
k níž nekonečnou láskou zahořel,
ji miloval, a svatá bohyně
mu dala vše, co jenom smrtelník
snést může duchem slabým, bezmocným.
Ta báj tak divně jímá duši mou.
Vše dala mu: zem květy bohatou,
hlas ptáků zpěvných plný rozkoše
i lesů hymny v slunce západu,
a noc když k zemi klesla bezmraká
nad močály a hory mlčící,
na důkaz lásky svojí největší
na hvězdy kývla prstem tvořícím
a ty se dolů snesly vítězně,
a utvořivše zářnou korunu
kol hlavy jeho, plály do noci.
Tak záře jejich byla veliká,
že starý otec, šerý ocean,
se zbudil a se tázal překvapen,
kdo růžemi jej takto poházel.
A víc nechtěla svatá Kybela
za lásku tu, jíž větší nebylo
a nebude, co státi bude svět,
jen maličkost – jen věrnost Attise.
Ó lásko bohů, jak tě pochopím!
Leč křehký člověk, steré nástrahy
pak číhají naň a krok nezvyklý
dřív poklesne, než rozum povolí.
Dva živly bojují v nás věčný spor:
Myšlenka s Hmotou. Láska Kybely
jen první chtěla, avšak vzbuzena
se Hmota k svému právu hlásila
a brzy podleh’ Attis ubohý.
Plám soucitem a zvědavostí též.
Zlá nymfa, potměšilá Sangaris,
sluj obývala chladnou, podzemní
na břehu moře, dunicího v břeh.
Kdys bylo poledne a umdlený
šel Attis zamyšlený okolo.
I nahled’ v sluj. U vchodu Sangaris
tam stála naha jako bacchantka,
ve vlasech růže, růže na tvářích,
a v očích všecky hvězdy nebeské.
Zřel Attis jejích ňader lotosy
a jako včela medu žíznivá
ret jeho padl jejich na květy.
A vešel v sluj tak svěží, chladící
a plnou stínů, tmavé zeleně
a modrých vod a kapek zvučících.
Ó hrozný páde, vino bez konce!
Hned dozvěděla se to Kybela
a její hněv vzplál velký, nesmírný.
Však Attis poznal sám juž vinu svou
a slzami své tváře umýval,
a hlavou tloukl v skalné stěny hor,
a lkal a kvílel celý den a noc,
a zšíliv pak své kroky obrátil
ku hoře vysoké, jež nad obzor
kol trůnila, tam slunce před tváří
jat zoufalstvím sám vzal si mužství své.
Já chvěju se. Ó jaké pokání!
Tím bohů matka, tvorstva rodička,
tak pohnula se v srdci nešťastném,
že s Attisem se opět smířila;
i sešla k němu, vzala jej v svůj klín,
svým vlasem zastavila jeho krev
a v boha proměnivši člověka
jej vsadila na triumfalný vůz
a světem vozila jej. V chvíli té
byl Attis čisté lásce navrácen.
Ó radosti, kde chytit prsy tvé!
U zřídel taje nyní stojíme.
Lze bez viny si dále myslit svět?
Však pokání je viny korunou
a nad prvotní duše čistotu
plá očištění. Staré symboly
co v hymnách praotců jen tušily,
zde jasně svítí. Mysli zvedněte!
Sám Plato, zlatá včela bzučivá
po retech božství, nenalezl víc.
Zde žití zdroj, ó obejměte jej,
a bez života čím by vesmír byl?