Zle Břetislavu knězi se zachmuřila skráň,
když vzpomněl si, do Řezna že odvésti má daň.
Na přímluvu své choti on mír kdys uzavřel,
a ten ho v duši pálil a ten mu v srdci vřel.
Daň za tři dlouhá léta měl odvést císaři,
než starému rok nový pohlédne do tváří.
A kníže jako naschvál to všecko odkládal,
a vánoce že tady, se věru nenadál.
Teď musil dostát slovu a dal hned rozkazy,
dne třetího jej cestou sto jezdců provází.
V jich středu mezci vezli daň onu proklatou,
to pytle plné stříbra, směs darů bohatou.
A kvapem ve dne v noci jel statečný ten sbor,
až náhle ve zrak šlehly jim rysy českých hor.
A lesy rostly stále po stranách obou výš,
a cítili juž všichni, že hranicím jsou blíž.
Juž zmizela vše města, jen sem tam chatek dým
jim ukazoval stezku ku lidským obydlím.
Leč kníže neměl stání a ve dne v noci dál
to truchlými šlo hvozdy a podél pustých skal.
Tu jednou mlha hustá zakryla nebesa,
že zůstali tu státi ve středu pralesa.
Děl vůdce toho sboru: Dost prostranný to hrob.
A jiný odpověděl: Tam v sněhu zbytky stop.
A kníže pravil: Možná, že chodí tady zvěř,
a možná, že i člověk, já pustím se v tu šeř.
Jej zapřisáhli darmo, juž s koně dole jest
a mečem cestu klestí si skrze zmrzlou klesť.
Po stopách dále kráčí, teď výš jdou a zas níž,
ajhle, teď vstříc mu kyne kýs otvor jako v skrýš.
Dál směle kráčí kníže, zda v brloh medvěda,
se neptá – šero kolem, zrak stěží prohledá.
Tu cos mu šlehne v zraky, to rudý ohně blesk,
hle, po krunýři hraje mu v zlatých vlnách lesk.
A v středu skalní sluje Břetislav stojí juž
a jemu vstříc na loži se svíjí divný muž.
Šat ze zvířecích koží, osmáhlá sluncem pleť,
kol hlavy šedých vlasů a vousů divá změť.
Zrak z důlků těká plaše, jak dravec z brlohy,
od beder splýval provaz mu bosé na nohy.
A chvějící se ruka vous škubala i vlas
a ve vzlykotu, lkání hlas úpěl a se třás’.
I spatřil Břetislava, jenž v sluje vchodu stál,
v té chvíli oheň z klestí ve skále mocněj vzplál.
A v sykotu a jiskrách výš tryskly plameny,
nach jeskyně pad’ na strop i skalné na stěny.
A s nahým v ruce mečem stál kníže v záři té,
jak velký anděl vstoupal by v město dobyté.
Kmet vytřeštil své zraky a s lože skočil v kmit,
vlas začal škubat sobě a pěstí v hruď se bít.
A na kolenou smýkal se ku knížeti blíž
a sepjal obě ruce, je vznášel k němu výš.
Z úst žalobných úst příval se štkáním trhán lil
a úpění a prosby a zaklínání kvil:
„Bůh vyslyšel mé prosby a v moji beznaděj
slal tebe jako slunce, ó smilování měj!
Jdeš pomoci mi v boji, dnů umírám juž pět,
jsem ďábly štván a týrán, jsem zatracen a klet.
Jsem vyzáblý juž postem a zdraný od hloží,
a příšery přec kloní se mému ku loži.
Na mojím těle místo nenajdeš bez rány,
přec bůh mi nedal štítu a nedal ochrany.
Ač dí se, slitování že jeho bez mezí,
já cítím na své pleci tíž jeho pavezy.
Teď vyslyšel mne přece – jdeš pro mne, anděli,
s tím žhavým mečem často tě zraky viděly.
S tím žárným mečem v pěsti mé žití zdrtit jdeš,
já s jásotem tě vítám, neb muk mých koncem jseš.
Však vyslyš moji zpověď – já nechci, olovo
mé viny by v tůň pekla mne vrhlo na novo.
Dost vytrpěl jsem tady, chci v nebe vjíti čist,
ne s Jidášovou skvrnou na duši, z hanby čist.“
,Kdo jsi, ty divný starče – ty blouzníš,‘ kníže děl.
„Své jmeno tobě říci já bych se zastyděl.
Ty sotva bys je slyšel, prch’ bysi do nebes,
a mne by znova jaly strach, beznaděj a děs.“
A než moh’ kníže k slovu, kmet na kolena pad’,
bil čelem tvrdou půdu a jal se zpovídat:
„Červ nejbídnější, bohem a lidmi prokletý,
já na práh této země jsem přišel před lety.
Vlast moje vyvrhla mne – zde v lesů ve hloubi
jsem doufal, že má duše se nebi zasnoubí.
Zde konečně jsem našel mír, oddech, ticho, klid,
a jako k svému otci tak byl ke mně ten lid.
Já nerozuměl zprvu jsem jeho hovoru,
však dobro síti a bráti jsem nebyl ve sporu.
Leč brzy ďábel zlata mou duši v síti chyt’
a zaslepil můj rozum a otupil můj cit.
Vtrh’ císař přes hranice, vtrh’ s vojskem v tuto zem,
já s vrchu kolmé skály v jich tábor patřil jsem.
Já krunýře zřel zlaté a šumné prapory,
po dlouhých letech slyšel jsem rodné hovory.
A opustil jsem skálu a cestou ďábel v sluch
báj o zlatě mi šeptal, v tom opustil mne bůh.
V mém srdci skrytá šelma se vzpjala k útoku
a v táboru juž stál jsem císaři po boku.
A nabídl se vésti stržemi, průsmyky
a kol záseků českých jeho voj veliký.
Já zradil tuto zemi, jež úkryt dala mi,
a pozdě jsem to pykal pláčem a slzami.“
,Ó běda! Ty jsi Vintíř.‘ – „Ó prosím nemluv dál,
slyš celou zpověď moji! Já ved’ je středem skal.
Však marně, jinak bohu se v nebi zlíbilo
a snažení mé hříšné se cíle chybilo.
Řež hrozná, zápas děsný zplál, každá rána hrom,
zem duněla a hřměla a v pádu praskal strom.
Ze tří stran sřítily se tu valy zásek v pád,
my byli obklíčeni – a biti napořád.
Co kmeny rozdrceno tu bohatýrských těl,
zněl štítů třesk, švih mečů a sykot ostrých střel.
A v dáli ržání ořů a lkání, skřek a jek
a celý tábor bleskem se dal tu na útěk.
Já císaře a pány jsem v tuto sluji sved’,
na místo dveří balvan jsme přivalili hned.
Šest čekalo nás tady, až zhasnul slunce žár,
já, císař, Gebhard, Wolfram a Ditmar, Werinhar.
Ven vyjít odvážiti se nechtěl nikdo z nás,
a jen jsme poslouchali, jak bojem hvozd se třás’.
Jak praskalo to, hřmělo, třesk mečů, seker tep
ve brnění a krunýř, ve přílbici a leb.
Jak na útěku kolem to hřmělo, jelo dál,
a ohlas probuzený tím hučel v lůně skal.
Den minul – a noc horší, kdo vyjíti má ven?
jít po dlouhé měl radě, kdo losem vyvolen.
Jen císař v bezpečnosti naposled zůstat měl;
los padl na Gebharda. I opět hvozd se tměl.
Noc prchla. – Gebhard nešel – Na Wolframa los kles’,
i vyšel – dlouhá chvíle, než zora šlehla v les.
A nevrátil se také – los Werinhara stih’,
i zmizel v houšti keřů, jak tmou by blesk se mih’.
Den celý nejedli jsme, kořínků snopek jen
jsem císaři moh’ podat – tak prchl druhý den.
A večer opět Ditmar – a ten byl poslední,
my sami nyní zbyli, nežli se rozední.
My mlčeli jsme. Císař, já zřel, bled ve tváři,
zde smrt – tam útěk, který se jistě nezdaří.
Co volit? – Čekat? – Vyjít? Tam nepřítel – zde hlad,
já do císaře mluvil, až oblékl můj šat;
já oblékl zas jeho a noci ve stínu
jsme poslední dva vyšli ve hvozdů hlubinu.
To hrozná byla cesta – přes záseky a kleč
a každým krokem v zhoubu a každým v nebezpeč.
My nevěděli, zdali kdos v stínu nečíhá
a prak anebo oštěp za námi nezdvíhá.
Noc přešla, na hranici jsem s bohem hosti dal
a mezi hvozdy cestu dál jemu ukázal.
On stisk’ mi ruku plaše: Pozděj nebo dřív
nás povedeš a bůh dá líp do českých niv.
A zmizel – v skalách přes den jsem kryl se, v noci zas
v svou navrátil se sluji. A přešel mnohý čas.
Mně stále v mysli znělo: Ty pozděj nebo dřív
nás povedeš a bůh dá, že líp, do českých niv.
A z těch slov vypěstil jsem si v hrudi ještěra,
v něm duše moje celá a touha veškerá.
Ten ještěr chrlil záští a hněv a nenávist,
já stal se hrozným duchem všech v hvozdech strží, míst,
všech průsmyků a roklin, všech úvalů a stezk
a čekal, v hvozd až blýskne zas cizích přílbic lesk.
A já se dočkal. Věru, to povedlo se líp
a přičinil se o to můj důmysl a vtip.
Až k Praze vnikl císař a zem vzal v služebnost!“
Tu hněvem kníže zmožen trh’ sebou a křik’: ,Dost!
Ty podlý, bídný zrádce, tvé štěstí, že jsi kmet,
žes bezbranný a chorý, ó budiž věčně klet!‘
„To byl jsem,“ stařec vpadnul se plaze po zemi,
„a dlouho jsem to pykal a marně slzemi.
Slyš ještě malou chvíli a potom třeba suď.
Co vykonáno dílo, jal nepokoj mou hruď.
Já neměl klidné noci, já neměl klidný den,
já cítil, jak jsem proklet a na vždy zatracen.
V den po hvozdech jsem bloudil a hledal pomoci,
však nejhorší ta muka vždy přišla za noci.
Tu divných hostů, příšer má byla plná sluj,
stín jeden volal: Prchej! a druhý volal: Stůj!
Ten bez masa a krve jen kostra v brnění
mi házel samé kosti na lože do snění,
plil na mou bradu, druhý mne z lože rval a táh’,
a jizba moje měla krev samou po stěnách.
A slyšel jsem tu vřavu a bojovný ten jek
a dupot velkých davů, jež hnány na útěk.
A štítů třesk, švih mečů a sykot ostrých střel,
pád hroutících se kmenů a bohatýrských těl.
A úpění, a nářek, třesk mlatů, seker tep
ve brnění a krunýř, ve přílbici a leb.
Tak šlo to v každé noci, vždy víc a divěji,
rej stínů nad mým ložem v snů hrozných závěji.
A pak jsem nerozeznal, co sen, co skutečnost,
kdo pekelný je přelud a lidský kdo je host.
V tom dvakrát přišli posli v mou tiši od Řezna,
jich měšec cinkal zlatem, řeč byla líbezná.
Co všecko nesli pro mne? V svém hříchu proklatém
já kláštera ve Fuldě měl býti opatem.
Já odřek’ – císař myslil, že nejsem spokojen,
biskupskou berlu dával – a já chtěl klidný sen.
To nemoh’ ovšem dáti! Tak dlouhý, dlouhý čas
jsem v mukách žil a hynul a sšedivěl můj vlas.
Má zdivočila duše, já propad’ peklu již,
ba necítím víc ani své velké viny tíž.
A vítám tebe, vítám, ty smrti cherube,
dech jehož slední lístky z mé duše oškube.
Vem všecko, hoď mne rázem v pekelných potvor shluk,
jen konec tomu žití, jen konec těchto muk!“
A zaupěl a zaštkal, pad’ k nohám knížete,
jak poraněná šelma když leze z doupěte.
A zaupěl a zaštkal a vytřeštěný hled
vbod’ v křeči v jeho líce a zavyl naposled.
Stál dlouho kníže nad ním, stál v myšlenkách a něm.
,Jak žil jsi bídně,‘ šeptal, ,tak bídný konec vem.
Sníh zasypej tě tady, tě zakryj mech a keř,
tvé zatracené tělo si roznes lesní zvěř!
A duši, duši!’ – Umlk’, zpět k svému lidu šel
a slovem nevyzradil, co zažil tu a zřel.
A druhého dne jeli, když mha se vznesla, dál,
a na knížete skráni trud jako mračno stál.