V zahradách Neronových už je ticho.
Řím, šlechta, luza, ba i mládež bujná
v dům vrátili se z krásné podívané:
Už dohořely živé pochodně,
jež zapálil jim božský císař Nero.
Poslední křesťan doúpěl a shasl.
Už zápach mrtvol nesnesitelným byl.
Nos držíce si, odcházely dámy,
parfumům zvyklé z Indie a Ofir.
Sám Nero už se válel na svém loži.
Co on dal Římu, nedal posud nikdo!
Noc byla mrtvá. Tu do zahrad dusných
jde mládeneček: Velké oči tygra
má vytřeštěny. Hápavým jde krokem.
Obočí černé vzhůru zakřivené –
dráp medvědí – a uši odstávají,
jak u zločinců častěji se vídá.
Byl zrozen z matky křesťanky. Když padla
pod spáry šelem na aréně římské,
sirotka ujali se bratří v Kristu
a živili jej. Klekal u oltáře
a přisluhoval knězi v katakombách.
Když pusté řeči mluvil s nevěstkami,
byl apoštolem přísně napomenut:
Buď naprav cestu svou neb vyjdi z církve!
To řek mu Petr po mši v shromáždění.
Duch Jidášův jej posedl a vyšel
a praetorovi udal jména bratří.
Teď přichází, by spatřil svoje dílo:
Čenichá jako pes. Ta slastná vůně!
S rozkoší labužníka bloudí sadem
a ssaje zápach v otevřené nozdry
a slídí po kůlech, s nichž visí mrtvých
trup zuhelnatělý, vyhřezlá střeva...
Škleb výsměšný hra po vysedlých lících:
Ten tu je Claudius, ten Flavius,
ten Graecus, Cecilia, Alba...
Vás poznávám. Už nebudete v děrách
těch podzemních své žalmy skřehotat
a kárat mládí, krásný život volný
pod vládou Caesara a smavých bohů!
Já zvítězil jsem! Já, jenž sluji Makar!
Já Makarios vskutku jsem: Jsem Blažen!
Na soudnou stolici se vedral
a soudí jako posedlý:
Kdo klaní se mu, ten je anděl,
kdo neklaní, je ďábel zlý.
On hlásá, vším že vládne osud jen,
a každý dělá prý, co musí.
A přece trestá – mravně rozhořčen –
až z „loutek“ odletují kusy!
To dobré srdce toho bouřliváka!
On zove Krista lidstva jedem,
však Nerona se zářným slaví hledem
a soucit něžný má i pro Šimáka.
Jen život hlásá jeho Musa –
a síla to jest píseň její.
Však čím to – obchází až hrůza –
že jeho čtenáři se – zabíjejí?