Sen.
Tmavá noc a neveselá
venku bouří meluzina,
a jak zvolna ve mně životživot,
lampa má tak uhasíná.
Těžká hlava bez myšlének
ráda by juž klesla v spaní,
ale venku jaké vzdechy,
jaký pláč a naříkání!
Slyším v směsi různých hlasů,
blíž se valí lidstva davy,
nade všecko ale jásá
píšťaly hlas pronikavý.
Prasknou dvéře – zpolehounka
velbloudí sem hlava leze,
za ní četném ve zástupu
medvěd, huňáč na řetěze.
Toho vede mužík malý,
přepodivně vystrojený,
zvonečky a rolničkami
po všech stranách ověšený.
63
Jednou rukou v cymbál bije,
druhou hraje na píšťale
divný nápěv. – Zatím roste
v síni zástup neustále.
V divém kole vše se míhá –
Aj, v tom vztekle mužík dupne,
medvěd skočí na má ňadra,
že mi to až v kříži lupne.
Medvěd dupe, medvěd cupe,
drápy své mi v ňadra vrývá,
nade mnou pak hnusnou hlavou
jako v taktu velbloud kývá.
Hle, opice na velbloudu
ďábelsky se pošklebuje
a talíři kovovými
k divé hudbě přizvukuje.
A ten zástup stále roste
a ten mužík stále píská
a ten medvěd ostrým drápem
do krve mi srdce stiská.
S vysoka vždy na mne padne,
div mi kosti nepoláme,
při tom bručí známým hlasem:
„Ha ha ha ha, my se známe!“
Velbloud oči jeden plamen,
hlavu svoji točí blíže,
cítím jeho drsný jazyk,
kterak z ňader krev mi líže.
64
Umdlévám, jen v uchu zní mi
stálý pokřik: My se známe,
veseleji, hochu, jinde
se co nejdřív uhlídáme!
Rána v cymbál – a juž ticho...
ve mlhách se všecko ztrácí,
z dalekých cest duše moje
pomalu se v tělo vrací.
Píšťala jen v uších zní mi
i s talíři kovovými...
Podivný sen, podivný sen,
kdo jej asi vysvětlí mi?
65