Romance Puka.
Ondy ořech dutý
za masku jsem vzal,
v krunýř jeho žlutý
dírky vyvrtal.
Dírky pro dvě oči,
v dutinu jsem vlez’
a skryt ve klokočí
zíral v dálný les.
Fantastické, dálné
volné průhledy
kynuly tu v kalné
oči nezvedy.
Nikým neviděný
všecko viděl jsem,
jak před zjevem ženy
divadlem je zem.
Moh’ to roháč říci,
za družkou jenž spěl,
v doubí stříbrolící
kde kvet’ jitrocel.
75
Vever o tom věděl
v šeři borovic,
veverce jenž hleděl
stříknout zrnka v líc.
Srn, jenž odhodlaně
k potoku se bral,
kam pít chodí laně,
jak jen měsíc vzplál.
A pták na to věřívěří,
žluna, kos i drozd,
dí to jejich peří,
rozsypané v hvozd.
Doupnák, ten tím kvílí
v stínu vlhkých skal,
echo, to tím šílí
a zní dál a dál.
Ach, před ženy zjevem
zem je divadlem,
vše se stává zpěvem
a zpěv polibkem!
Vše se mění divem –
než se naděješ,
vše hrá v plesu živém
i nadějí též!
Nad vším čarným prutem
mávne illuse,
76
žár vzplá v kmenu dutém,
staré haluze
Šumíšumí, šepcí, dýší
jako v mládí zas,
chví se láskou v tiši
květy sedmikrás!
Všady vládne láska,
jen se neptej kde?
Každá její maska
vítána je zde!
V ořech skryt jsem viděl –
zázrak čarovný, –
zač bych dřív se styděl
u své královny.
V starých buků stínu
jako v pohádce
měla na svém klínu –
hlavu ušatce.
Šimraje mu šíji,
uši líbala,
v lásky poesii
níž se shýbala.
A ty uši stále
rostly a jich stín
na holé stál skále
i pad’ v lesa klín.
77
A když král sem přišel
a zřel obraz ten,
polibků zvuk slyšel,
stanul udiven.
Slyšel povzdech, mnohý
něhy sladký ston;
uší stín – to rohy,
měl je – Oberon!
78