Smutná rozkoš.

Jaroslav Vrchlický

Smutná rozkoš.
Ba láska též svá paradoxa mívá, dva sešli se a oba byli v smutku, pro ztrátu jakous naříkali v skutku, vzdech jemu hruď a pláč jí ňadra zrývá. Tak sladká zdála se mu a tak snivá, a svůdná sametovém ve živůtku, že nevěděl, co s bolestí ved’ půtku, že vášeň v hloubí srdcí obou zpívá. By slzy utřel jí – on v zrak jí líbal, od očí k ústům cesta není dlouhá, by ztišil vzdech jí – k ňadrům se jí shýbal. A jak ji těšil, rozbujněla touha, ji na klín vzal, by v klid ji ukolíbal, co staré bolesti se rozkoš rouhá. 94

Kniha Prchavé iluze a věčné pravdy (1904)
Autor Jaroslav Vrchlický