V provençalském klášteře kdys hostem
před lety jsem byl a opat šedý
vlídně uvítal mne v hávu prostém.
Dvakrát rohy shodil měsíc bledý
a já nemohl se rozloučiti;
byl ten klášter hnízdo um a vědy.
Opat mudrc, jakých málo zříti,
u stolu vždy rozhovory spřádal
o všem, co jen tají lidské žití.
Nejednou se o mnohé též hádal,
nejednou se vzdal mi přemožený,
znovu vzchopil se a znovu bádal.
Nad tajemstvím prostoru a změny,
času, losu, věčnosti a hrobu,
nad životem, v němž tak málo ceny.
Luštili jsme spolu dobro, zlobu,
odměnu, smrt, zodpovědnost skutků,
právo tyranů a bolest robů.
Tak jsme mnohou prodělali půtku.
Čas tu přišel mého rozloučení,
odcházel jsem, říci musím, v smutku.
Opat bratrské mi políbení
na tvář vtisk’ a pravil: „Bratře milý,
smím ti dáti krátké naučení?
Uvaž je a dojdeš jistě k cíli:
Tobě chybí pevný názor světa,
proto vždy se krok tvůj v omyl chýlí.“
Po letech má upomínka slétá
často v klášter i k dobrému starci.
Jak že zněla podivná ta věta?
Pevný názor! Pěkná fráse, arci!
Kdo jej může míti, pokud žije?
Zeloti jen a snad mravokárci.
Ten však, do nějž každá vlna bije,
jenž se chví jak harfa každým dechem,
jemuž chůvou byla poesie,
kdo je pohnut každým lesů echem,
citů každou vlnou, srdce tepem,
každou radostí a každým vzdechem,
v světa divadle kdo velkolepém
matným bleskem vlny věčna brázdí,
v reji bezděčném a často slepém,
kdo je pouze stín míhavý na zdi,
tomu pevný názor zní jak frase,
cihlou jest, jež okno ducha zazdí.
Já chci vidět – svory trhám, hráze!
Dobrý starče v monastýru tiši
požehnán buď v svojí rovnováze!
Čí však ucho všecko v světě slyší,
čí však oko všecko v světě vidí
a čí křídlo míří v hloub i k výši,
věř, ten za pevný se názor stydí,
vždyť jsme všichni pouhé změny míčem;
nestálost je první známkou lidí.
Zůstaň při svém! – Sterým zmítán chtíčem,
neb jsem člověk, zůstanu juž taký
s křídly snahy i pod vášně bičem.
Ku hvězdám ať vzpínám kalné zraky,
ať jsem vítěz nebo sklán v zlém boji,
ať jdu v slunci, v mlze nebo mraky,
lacinou ti nechám moudrost tvoji,
s pevným světa názorem jest záhy
v koncích každý, kdo se v půtku strojí.
Sečkám, Anděl soudu až své váhy
nad tvou přísnou vznese nehybností,
nad mou změnou v konci naší dráhy.
Stál jsi, já chtěl dál, a to mi dosti.