IX.
Různí chlapi divých tváří
Různí chlapi divých tváří
k ohni usedli sisi,
a jak prská a jak září,
křik a smích se v jedno sváří,
v drsný hlahol mísí,
až mráz děsu jímal kosti
v této divné společnosti.
Klášter kdesi vyloupili,
kde co našli, vzali,
v refektáři jedli, pili,
pak se v útěk dali.
Šňůru perel s šíje Panny svaté,
kalich stříbrný a mince zlaté
ze záňadří jeden vytahoval,
co si druhý víno pochvaloval
z klášterního sklepu
od plného čepu,
do vousů si bručel jiný
chlap jak hora, plný krve, špíny:
„Hospodářství klaté,
sper to ďábel sám,
všeho bylo dost, jen žádné ženské tam!“
22
Hořící louč jeden zvednul
a mně svítil v líc, řka: „Kdo jsi?“
Jaký div, já chvěl se, zblednul...
Štěstí! otrhán a bosý
že jsem jako oni byl.
– „Kdo jsem?jsem?“ pravím ze všech sil:
dobrý„Dobrý druh a kamarád,
ohřát s vámi chci se rád.“
– „Dobrá, měj si podíl svůj,
však též něco vypravuj,
že jsi taškář, důkaz dej,
o svých kouscích povídej!“
Deset jako dračích očí
v minutě se ke mně točí,
zvědavost plá v každé líci.
A já začal zoufající.
Buď mi, Bože, milostiv,
tak jsem nelhal jaktěživ!
Hlaholící zprvu smích
brzy tlumil se, pak ztich’,
z hříchů mých a vin
pozvedal se stín,
na ty lotry kles’,
knihu v ruce vznes’,
v které mohl číst
každý vlastní list,
každý vlastní tíž. –
Nechali mne již,
oheň zhas’ a v dálce tměl se les.
Ticho, nevím, jestli kdo z nich spal,
já jsem vstal
a od ohně se plazil dál a dál,
pak tmou noční kryt,
krok můj ztajil mech,
23
v divý dal se spěch,
až mi jitra svit
vrátil v duši bezpečí a klid.
Však ty, Bože, víš,
po letech když kolem sebe zřím,
sám ty rozsoudíš,
zdali patřím k nejhorším;
věř, mráz probíhá mi kosti
z celé tvého světa společnosti.
24