XVIII.
V hospodě kdes poutník unavený
V hospodě kdes poutník unavený
nocleh ždál jsem, vlídně byl mi přán,
měkké lože, čtyři bílé stěny,
leh’ jsem klidně, svojí dumy pán.
Chtěl jsem usnouti – v tom v jizbě vedle
dětský pláč se ozval, žalně zněl,
chvíli lkal, já mnil, že ztichne hnedle,
v tom však hlasněj zazněl a se chvěl.
Dítě trpí – co, nemůže říci.
Noc je dlouhá – vědět jen a znát,
proč tak pláče? – Rychle zhasím svíci,
stáhnu přikrývku a toužím spát.
Ale dítě neunavně kvílí...
Věčný Bože, co v tom pláči zní?
Matka darmo nad lože se chýlí,
otec beze rady patří k ní.
Proč to dítě naříká a pláče?
Poutníkem na žití prahu jest,
starého zde budí chodce, spáče,
lidskou bídou, poutí věčných hvězd.
37
A já ptám se: Kdo v tom lépe jesti,
dítě prosté, či já, vše jenž znám,
ztracené já, ono příští štěstí,
spolu svorní v tom: Vše k čemu, kam?
Tak jsem snil – konečně dítě ztichlo,
všecko spalo, dále kráčel čas...
Mně však u srdce to divně pichlo,
chtěl bych sám jak dítě plakat zas.
38