XL.
Mezi horstva velikány
Mezi horstva velikány
zabloudil jsem kdys.
Stráně bystřinami zdrány,
balvany kol rozmetány.
Jako úzký vlisvlys
kolem stavby strmé věže
stezka táhla se,
pod ní vodopádu lkání,
vlna, oř kde bez otěže,
zmítala se v doznívání
v sterém ohlase.
Orel velký nad kaskadou
hřímajících vod
nezastrašen jejich vádou,
vzduchů král svých křídel vládou,
mihal se jak bod.
Krok dle řečiště se šinul
níž, kde půdy sklon
přerván v hlubinu se ztrácel,
lidský hlas kde v jeku hynul
a se hlukem utrmácel
v zmírající tón.
64
Co teď počít? – Moje cesta
ztrácela se v tmách.
Jako rozbořená města,
která Bůh svou kletbou trestá,
skalin hrot a práh.
Nemám křídel orla k výši
nad ručej se vznést,
zpátky jít – mne mdloba jímá,
rád jsem, že jen z nouze dýši,
nuž ať proud mi, jenž tu hřímá,
kolébavkou jest!
Velké vody padající,
věčna varhany!
Skály s blesky zrytou lící,
zvyklé na sníh, na vichřici,
buďte vítány!
Tlumok šinu pod mdlou hlavu
stulen v řasný šat,
nechám buráceti vody,
hroty skal žhnout v zlatohlavu
a pln úkoje a shody
pokusím se spat.
Jaká noc a jaké snění
v této poušti skal!
Strmější než v zoři denní,
v šera rubáš zahalení
v nekonečnou dál
sněžní obři trčí kolem
v černý jak noc vzduchvzduch,
po životě stopy ani...
Nehostinným štěrku polem
vod jen šumné dopadání
v znavený zní sluch.
65
Pouště, strže, regiony
hrůzy, zděšení!
Slyš, proud jako puklé zvony
z jásotu se mění v stony
zmaru, zničení!
Zde snad smrti tajuplná
s žitím spona je,
síla, velikost v ní mluví,
když ta zpívající vlna
v klíně země, staré chůvy,
v echa roztaje!
Usnout nelze – chodí kdosi
v šeru skalných stěn –
cestu hledá ven a prosí...
Na protěži v kapkách rosy
zmírá smutně den.
A když hvězdy posléz vzplanou
v tuto skalnou číš,
pak jen souzvuk, hudba, krása,
jež plát, zníti nepřestanou,
dí mi, hymna mnohohlasá,
oč jsem nebi blíž!
66