Ze starého refektáře
starý mnich
zavedl mne do libráře.
Co tu knih!
V bílém, žlutém pergameně
ku stropu na každé stěně,
v zrak mi dav jich nesečteně
se tu mih’.
„Bav se, než se opat vrátí!“
ke mně děl.
„Psaliť hříšníci i svatí
řad těch děl.
Kde obsáhneš země sferu,
celá lidská moudrost věru
v klenby té se tlačí šeru...“
Odešel.
A já stál jsem mezi svazky
sám a sám!
Bože, co tu snů a lásky,
plam a plam!
V litery vše chladné slito,
na hřbet zdobným písmem vryto
v žaltáře i na varyto,
tu i tam!
Augustin i Laktanc tady
s Ovidem,
k nim se tlačí Euklid zády
v pěvců sněm,
algebra i alchymie,
všecko jásá, všecko žije,
splítá staré utopie
starým snem.
Stojím tady nerozhodnut
krátký mžik;
v tom zrak upnu jako bodnut
na žebřík,
v patro vyšší on se zvedal,
zbožný bratr snad tam hledal
citát – zvon však čas mu nedal,
jak sem vnik’.
Chutě za ním k oné výši
chci se dát,
náhle slyším v chmurné tíši
smát se, smát...
Hlednu blíž, tam v klenby stíně,
jako pavouk v pavučině,
divný zjev se chechtal líně,
chlup a hnát.
Malý rarach, jak jej bájí
stará zvěst,
pod římsy se stínem tají,
škleb a lest
v pitvorné mu tváři hrály,
jejíž rty se šklebně smály,
poznal jsem, ten netvor malý
Satan jest.
A již syčel sykem zmije
ke mně v hloub:
„Věda vaše, poesie?
Jakýs troup!
Kde je pravda? – Co ten hlásá,
čím se druhý bujně kasá,
malicherná, směšná chasa,
kam jsi stoup’.
Pohleď k stropu, starý malíř
v blázna snech
za mizerný mnichů halíř
co tam vdech’?
Otec-Bůh ve slávě svojí
v mraků vír, jenž kol se rojí,
hodil svět jak hračku svoji
v let a běh.
Pod ním bradáčů se kupí
valný sněm,
tváře orlí, tváře supí,
lačným rtem
ten se hádá, onen měří,
onen zoufá, jiný věří,
na žhavém co slétá peří
anděl sem.
Z jeho úst se blána vine
v blíž i dál:
Svět a divy, jimiž kyne,
v spor jsem dal
jejich moudré disputaci,
jejich klopotě i práci,
abych, kde jich um se ztrácí,
dál se smál.
V tom je moudrost světa všecka,
hádej, piš!
S vůlí obra, srdcem děcka,
kam chceš výš?
Já tu jeho frašku hlídám,
vysmívám se vašim bídám,
sylogismům, hračkám, hnidám –
pochopíš?“ –
S chechtem znik’ mi. Přešla rázem
všecka chuť
zapřísti se zeměplazem
v prachu rmuť,
čísti sny a spousty frásí,
utopie beze hrází –
Skříply dvéře – Opat vchází...
„Vítán buď!“