Knihu zavírám, však obsah její
před duší mi plane jako živ!
Rozplameněn vlastenskými ději
mocnou pýchou pne se každý čiv.
A jakž ne? Vždyť naše jest, ba naše
rekovná ta, mužná minulosť;
syny jsme... V tom stranou hlédnu plaše,
neboť přisednul si ke mně host.
Toť můj kocour. Nuž, mně nepřekáží.
– Přede mnou se stará sláva skví,
stará chrabrosť pouta ducha sráží,
stará volnosť hlásá vítězství!
Cítím, v jakou velkosť rozplanul se
žárem přesvědčení lidu tlum,
za myšlénku když... V tom silně hnul se
kocour můj a vyrušil mě z dum.
Lízal sobě náprsenku bílou. –
Se zápalem vnořuji se zas
v boje za pravdu, jež strašnou silou
Čech kdy svedl, světu na úžas!
Duch můj v činy hřímavě se ztápí,
jež až k nám... V tom do mne trklo cos;
kocour v zubech cídil svoje drápy
a pak myl si tlapkou tvář i nos.
K smíchu zvíře! – Tepny však mně tlukou
vážným, hlubokým teď rozruchem,
horké čelo opírám si rukou,
moře ohně plá mi nad duchem.
Odkaz předků sálá to v mou duši!
Otců nadšení... V tom co to zas?
Kocour, pilně šoustaje si uši,
hlavou při tom vrazil do mne as.
Ještě nejsi hotov s toaletou? –
V tom již přestal, usadil se tich. –
– Ano! setbu, duchem otců vsetou,
uzříme my vzrůsti z českých lich!
Vždyť jsme vnuky, dědici těch obrů,
jejich krev i síla hoří v nás,
zrozeni jsme k slávě, k světlu, k dobru...
Tu v mém ohni – proč mě přejel mráz?
To můj kocour, přituliv se ke mně,
marniv, spokojen a uhlazen,
jal se přísti blaženě a jemně,
a ten hrkot byl tak výrazen...
Vrčel tak, až připadlo mi v mihu,
žeť mé extáse to ozvěnou!
Žlutým okem šilhal na mou knihu
s pýchou samolibě zkojenou.
Kniha zavřena, však v purpur desky
žlutý zrak se dlouze zadíval;
stříbrem vytlačen tam lev byl český – –
kocour, věřte! naň se usmíval...
Žlutý zrak mu pod přivřeným víčkem
na mne zasvítil, as jak by děl:
„Přec je znáti, že jest lev mým strýčkem?
kdož by podobnosti neviděl?“
– Ba, až příliš jasně zřím tu shodu,
plna nevýslovných pocitů!
Kocour – kocour ze lvího jest rodu,
my pak – my jsme vnuky Husitů.