LX.
Zem se koupá v ohni západu,
Zem se koupá v ohni západu,
žhavá záře nad ní kolem vzplála,
jakby ze slunečných pokladů
velká dlaň vše zlato rozsypala.
Je to jas a sláva vítězná,
až v tom lesku oči přecházejí,
barev stupnice to bezmezná,
která se tu mísí, plete v reji.
Roztržených mračen průlinou
zlaté šípy, terče nachu svítí,
růží kaskady se vyřinou,
temný požár v páře lučin nítí.
Čím jest tato světla orgie,
v níž se halí země před usnutím,
rajských niv ty zlaté lilie
zavěšené nebes nad klenutím?
Mystická to lázeň světla jest?
I les tmavý ohnivé má sloupy.
Je to siré země rudý křest,
dřív než tmavá Noc na trůn svůj vstoupí?
98
Či snad jsou ty zlaté plamenyplameny,
onen jas, hra barev, lesk a záře,
pro zrak lidský odlesk ztlumený,
pouhá předzvěst věčné boží tváře?
Aby člověk v stínech večera
cítil, jak ta světlá roste řeka,
jaký triumf, jaká nádhera,
co naň světla v rajské slávě čeká?
Aby oslněný jasem zrak
na lesk boží tváře zvykal sobě?
Možná! – Ale proč dřív Smrti mrak,
a noc dlouhá a tma věčná v hrobě?
99