LXV. Kapko žluče, v moji duši,

Jaroslav Vrchlický

LXV.
Kapko žluče, v moji duši, Kapko žluče, v moji duši,
odkud steskla’s tam? S hořkostí, jak srdce buší, já mu naslouchám. Zda to láska pohrzena, zrada přátel jest? Touha mrtvá, nedosněná, uražená čest? Pouze cítím, jak se plíží jed ten krví mou, jak mi hrdlo stiská, tíží, oči plní tmou. V nápoji mém, chleba skývě stará hořkost zas, bolí každý květ mne v nivě, raní každý hlas. Co to spláchne, zda to smyjí slzy nebo krev? Můž’ tu zahnati v dál zmiji vroucí ňader zpěv? 106 Roztaje na ústech ženy sladkým polibkem, či snad v azur ohvězděný zmizí věštným snem? Nevím, tupě dál se řítím v šílené jak hře – jen tu krůpěj žluče cítím, jak tam v hloubi vře. 107

Kniha Písně poutníka (1895)
Autor Jaroslav Vrchlický