LXXVIII.
Nic duše mé tak nesílí
Nic duše mé tak nesílí
jak rozvlněné obilí!
Ó pohleď jen v jeho hlubinu,
co v něm je tónů a odstínů,
jak vítr klasy nachýlí
z bledého zlata, jež se mění
na tmavé v každém okamžení,
ať stojí klasy nebo leží,
jak oblaků stín přes ně běží,
k vlčího máku rubínu,
co světel tu a přechodů!
Tu měkkost viz a lahodu
ve chrpě, vice, v svlačci bledém,
na jitroceli stříbrošedém,
kde slétají se motýli,
by rosné perly vypili.
Nic duše mé tak nesílí
jak rozvlněné obilí!
Ó považ jen, co všecko snese,
bouř deptá je, jím vichr třese,
jak sviští to ve klasů lese!
A déšť a kroupy tisíceré
na holé pláni, vše tam pere,
121
a slunce úpal neúprosný...
vše strpí, nežli vánek rosný
je opět v sladkou hudbu zvlní,
než hvězdami se nebe plní
a cvrček zpívá ostrou notou.
Ó sladký sňatku ducha s hmotou!
Ó symbole, za krásou, vnadou,
jež zpíjíš vínem duši mladou,
chléb sílící pro ruce dělné
se stkává v písni nesmrtelné
a v pravdě, která nemýlí...
Nic duše mé tak nesílí
jak rozvlněné obilí...
122