XCIV.
Padesát let narozen být dřív anebo později,
Padesát let narozen být dřív anebo později,
jaký dav to nezrozených, pochovaných ideí,
jaký dav to ubitých jest i vzkříšených nadějí!
Lidstvo! lidstvo! – Velká vlna, jak se sbírá na moři,
tichá hlať a brzy vrchol a hned celé pohoří!
V hloubi leží v okamžiku jako chrtů divá smečka,
k hvězdám tryskne v druhém mžiku, Sirius kde malá tečka
modrým světlem kmitá v dáli, Pharus moří hvězdnatých,
a tu z hloubi zazní nářek, a tu s výše zazní smích.
Jeden život v padesáti letech vyhraněný jest,
za tu dobu postihnout lze pásmo lidských snů a cest,
ze tmy k světlu jako vlna lidský duch tu můž se vznést!
Však i vlna, ač se z dálky celým zdá být pohořím,
z atomů jest, z kterých každý volá: Trysknu! Zahořím!
Jedny spláchne vichr divý, jiné skanou v propast noci
v této řeži, víru, tísni, udolány bez pomoci;
jen kdo dělný, nesmrtelný výš se vznese, zaplá tam
na čelence člověčenstva nejzářnější drahokam!
Jeden život v padesáti letech vyhraněný jest,
buď mu úděl věčné temnotemno, neb cimbuří věčných hvězd,
na němž bude v příští věky zářit, plát a věčně kvést!
151
Padesát dřív – pochodní jest, ozařuje nic a zmar,
pozděj’ tolik mohlo hlásat: Naděj! Vítězství a Zdar!
Síla tatáž v obou hoří, ale velký duch to času,
ten ji zbarví a ji řídí v zatracení nebo spásu,
jak se velká miska kloní na vahadle dějin jen,
zítra triumf! mohlo zníti, co dnes žal a kvil a sten!
Jeden život! Přijde na to, kdo sloup jeho osvítí,
zda se Bůh či Satan na něm svítilnou svou zachytí,
zda mu heslem: K světlu! K výši! nebo: V zmar a nežití!
V prismata těch duchů kdo jen hází svojí lampy zář?
Kdo z nich kouzlí tmu a duhy? Kdo z nich lidstva na oltář
klade květ a plody zralé a kdo padavky a býlí,
prskavek kdo marný plápol a kdo vzruch, jenž plný síly?
Kdo to řídí, kdo to vede, Boha dech či Náhody?
Reakce stín, davů vření, nebo vichr Svobody?
Padesát let! – vlna lidstva! Kde zhas’ jeden, druhý vstal,
jedna vlna splyne v druhou, celé moře hučí dál...
Lidstvo! lidstvo! kam se řítíš, a kde jest tvůj ideál?
152