Hořící západ z purpuru ohně v žíhavý oranž se tavil,
na mostě – vlaky hřímaly pod ním – večer jsem zamyšlen stál,
v kotouči jisker oblak tu kouře v planoucí nach nebe ztmavil,
příšeře roven černavý oblak naproti západu stál.
V záplavu ohně do tříště stínů gotické věže se tiskly,
poslední pablesk ve chmurných oknech mroucími jiskrami hrál,
naposled barvy v kytici fial orgií divoce blýskly,
rázem než zhasly, v tom Noc již táhla přes všecko vlečku svou dál.
Taková vlhká neděle
po bouři dozněné a s mračen cáry v zenitu
a s ptáky pějícími vesele
a se zrcadly vod, v nichž tříšť plá blankytu!
Taková vlhká letní neděle,
co v ní je poesie!
ve trávě, ve stromech, v oblacích nesměle
cos – ty to cítíš – žije!
Ať v bezu vonného plničkých girlandách,
ať v čilimníku kypících kaskádách,
ať v bronzu dubovin, jež s břízou zápasí,
co zakleto tam před časy,
sterými ohlasy
u spiral cest a basenů
dýchá.
A v hloubi Praha odpočívá tichá,
v té změti historie s přírodou
cos netušenou lahodou
se míchá...
Tříšť mraků jako plachty potrhané
se nebes oceanem nesla dál,
svit zlatý v nivě smaragdové hrál,
v houšť větví byly žhavé jiskry vtkané.
A kmeny čněly obrovské jak sloupy,
tak zlaté u korun a ztmělé výš,
a všady byla samota a tiš,
jak v dóm když z večera se vstoupí.
Jen vteřina a stíny všecko skryjí
a smutek padne v hvozdy s čela skal;
nuž rychle, oko, noř se v hloub i dál,
než zhasne, v nebeskou tu feerii.
Máť nebe stejně jako duše lidská
svých illusí též chvilku – shasnou v ráz,
a za dne budou táž nebesa zas
jak život prázdná, hrozně prosaická...
Dnes bez vší slávy, bez červánků ohňostrojů
se zmdlené slunce ku obzoru zvolna chýlí,
jak poutník vysílený v konec muk a bojů,
když v tmavý příkop klesá v husté býlí.
Král, který s trůnu svého stoupá bez purpuru,
jenž dříve vínek paprsků sňal s hlavy,
se plno resignace vzdává v těžkou chmuru,
již táhne s sebou večer tmavý.
Zřím za ním, zvolna bez vší glorioly mizí,
dnes nikdo žasupln se neohlédne k němu –
Tak zemřít nevšimnut, však srdce míti ryzí,
po práce plném dnu chtěl s bohem dát bych všemu!
Jen mlha do dálky nad pasekou se válí,
les jako sedrán stojí zasmušen,
z mhly turban fantastický mají skály,
svit poslední z nich dohořívá z dáli
a hasne mlhou uškrcen.
Pod listí sychravé paseky zasmušilé
se krčí plaše k zemi koroptev;
jak styděly by se, špinavě bílé
ční kopretiny zbylé
kol z nízkých porostlin, kde listí rudne v krev.
Jdeš domů zamyšlen. Zrak za sluncem se nese,
jen rudý pruh, kde uhaslo,
pár jisker mroucích, jako rozstříknutých v lese,
po ocúnu a vřese,
z kštic slunce by se bylo setřáslo!...
Co nejdřív báječné to panorama lesů
se změní v pestrou scenu pražských kaváren,
a sosny čnící z mlh a z boků příkrých tesů
nám mají nahradit komíny továren.
Zde bude vládnout klid. Na rosy pažit třpytný
si sedne tichá Noc, zvěř bude klidně spát.
Co u nás výdělku ten Moloch nenasytný
stem kladiv bude hřmít v sny naše napořád.